Ohnivé propojení

Poslední dozvuky sopečné činnosti na našem území nalezneme na Chebsku. Když pominu řadu výronů oxidu uhličitého a minerální uhličité prameny, které existují dodnes, je asi nejznámější lokalitou Komorní hůrka u Františkových lázní. Jedná se o sopečný kužel nejmladší české sopky. Pro geologickou i laickou veřejnost jí objevil a zpopularizoval Johann Wolfgang Goethe, což byl nejen básník, ale také zdatný přírodovědec. Díky jeho aktivitám bylo objeveno a prozkoumáno nejen toto místo, ale i daleko méně známá lokalita Železná hůrka. Na obě se dnes podíváme. Obě jsou kvalitní i z hlediska zemských energií.

Komorní Hůrka

Leží několik kilometrů od Františkových lázní a tak se stává častým cílem turistů i lázeňských hostů. Titul "nejmladší sopka u nás" v někom může vzbudit zvědavost a snad i poněkud romantické představy o haldách popelu a strusky, nebo dokonce i o kouřícím kráteru. Realita je o "malinko" střízlivější. Sopka přestala být aktivní asi před deseti tisíci lety, což je geologicky nepatrný časový odstup. Ovšem, "malý krok pro geologii, je obrovským krokem pro lidstvo." Pravdou je, že už v době, kd ještě vulkán soptil, už v okolí žili lidé, a je možné, že i přes tuto pro lidstvo tak obrovskou časovou propast, se nám dochovaly báje a pověsti o dracích, skřítcích a možná i o podzemním ohnivém pekle.

Nicméně i pro přírodu a erozi je deset tisíc let dost a dost času na to, aby terén hezky zarovnala a přikryla půdou a vegetací. Teoreticky by tedy místo sopky měl být pouhý nenápadný a zarostlý kopec, z kterého maximálně vystupuje rozpadlé čedičové skalisko. Takovým kopcem byla Komorní Hůrka ještě v začátku 19. století, kdy sem Goethe jezdil. Přesto dnes najdeme poměrně výrazný oválný kráter. Bohužel se nejedná o kráter sopečný, ale o vytěžený prostor lomu. Naši nenechaví předci tady v nánosech sopečného popela a strusky založili lom a strusku téměř všechnu vytěžili a odvezli. Sloužila k jistě bohulibému účelu zpevňování okolních silnic. Dnes je situace o to méně vypovídající, že bývalý lom opět zarůstá vegetací, těžební lomové stěny se sesouvají a opět zakrývají hlínou a rostlinami. Poučení o místě tak přináší hlavně krátká naučná stezka a řada informačních cedulí. Nalézt tady kousek strusky sice stále ještě není žádný problém, nicméně vizuální dojem z místa není nikterak omračující. Geolog odborník snad jásá, ale Varel Frištenský by řekl své cimrmanovské: "A co je tady? Prd!"

 Přesto je sopka zajímavé a dostatečně silné energetické místo. Citlivý básník Gothe (i Cimrman) tady zcela nepochybně získal řadu vhledů i inspirací pro své literární dílo. A může se tak stát komukoliv dalšímu, kdo místo navštíví. Cesta k Zemi je tedy stále otevřená. Místo nabízí nepříliš laskavou, spíš drsnou, silnou, takovou realistickou, pracovní energii. Můžete tady nahlédnout do kuchyně matky Země. A možná lépe řečeno - můžete nahlédnout i do stájí draků, a přičuchnout k projevům jejich metabolismu :-)

Železná Hůrka

Je mnohem méně známou lokalitou hlavně proto, že dlouhé roky byla v hraničním pásmu železné opony a tedy nepřístupná. Nalezneme ji poblíž malé osady Mýtina, téměř na hranici s Německem, jihovýchodně od Chebu. Autem se sem nedá dojet, místo mohou navštívit jen pěší. Vlastní sopečný kužel je poměrně malý a leží i stranou od turistické značky, takže není těžké ho minout. Přesto by to byla velká škoda. Sopka byla zjevně jen malým výduchem, kuželík je poměrně malý, ale o to lépe je v terénu táhlého svahu patrný. I tady byl v minulosti lom, ale na rozdíl od Komorní Hůrky byla těžba zastavena včas, a dnes můžeme obdivovat odkryté nánosy sopečného materiálu. Čedičová struska vypadá zcela čerstvě, úplně jako z železáren. :-)

I tuto lokalitu objevil a popsal J.W.Goethe, což znovu dokládá jeho velký a soustavný přírodovědecký zájem o Chebsko. Možná i u vás teď mizí běžná a poněkud vágní představa německého literáta, básníka a častého lázeňského hosta západočeských lázní, a objevuje se realističtější pohled na všestranného a vzdělaného člověka. (čímž neříkám, že básníci jsou nevzdělaní )

Ale vraťme se k Železné Hůrce. Díky tomu, že leží stranou turistického ruchu, většinou tady nikoho nepotkáte. Místo je tedy jako stvořené pro kvalitní, dlouhou a ničím nerušenou meditaci. Pokud se vám poštěstí tady být ve slunečném letním dni, kdy vzduch se tetelí horkem, stráně rezonují cvrkotem brouků a černá struska sálá naakumulovaným teplem, můžete se velice snadno propojit s živlem ohně. A možná i s překvapením zjistíte, že ten hluboký, "zemský" oheň žhavého jádra, se dá velmi dobře propojit a sjednotit s ohněm Slunce. Možná si uvědomíte tuhle zvláštní jednotu a propojení přes milióny kilometrů mezi Zemí a Sluncem. Ať už je nositelem světlo, vlnění, chemická reakce, plazma nebo žhavá láva, je živel ohně jednotným, ať už přichází z nebe, nebo z hlubin Země. Jeho energie je jednotná, a na rozdíl od ostatních živlů ani nepotřebuje hmotný nosič. Kýžené a žádané propojení "nahoru" i "dolů" se tady dá velice snadno s pomocí ohně dokázat.

Jiří Škaloud