Návraty Je vlahý sobotní květnový večer. Do bosých nohou mě příjemně hřeje teplo hořícího dřeva, ptáci preludují svůj koncert a mně je krásně... Konečně jsem zase na vandru, ve skalách, mezi svými. Odpoledne mi voda ze studánky dopřála vyzkoušený rituál - očistu od civilizačních nánosů a napojení na přírodní energii. V praskání ohně slyším rozlamování okovů „matrixu". Na chvíli jsem svobodný... Pískovce ze mne pomalu vysávají tíhu všedních dnů a plameny stravují starosti a problémy. A čas, to relativní COSI, čeho se nám stále nedostává a s čím neumíme hospodařit, je tady nepodstatný. Jarní zeleň hladí unavené oči a mým jediným přáním je, ať to tak zůstane napořád... Vzduch pomalu chladne, slunce po kouskách dlouží stíny stromů a já se čím dál víc opájím tím, co nemůžu být. Myšlenky nechávám volně plynout jak dým tuláckých ohňů a vím, že opravdu jsem. Unavený, špinavý, ale JSEM. Teď a tady. Jak si to čím dál víc začínám uvědomovat, naplňuje mne ten pocit až k prasknutí. Co na tom, že tu není nikdo, s kým bych ho mohl sdílet, samota není zlá, když ji užívám k uvědomění si sebe sama. A tak jen sedím, občas přihodím trochu dřeva na oheň a opájím se přítomným okamžikem. Vím, že to za pár hodin skončí, ale co na tom TEĎ záleží...A čím víc tančí slova po papíru, tím je přítomný okamžik silnější. Tady, v lůně Přírody, konečně naplno cítím Boží vedení, tu neviditelnou ruku, kterážto mi ukazuje kam a kdy jít a která mne nikdy nezklame. Slunce pozvolna odchází a nastává čas zapálit svíčku všem, kteří už tu nejsou a taky lidičkům, kteří mi v životě pomohli. Začíná se šeřit a v duchu si přehrávám tulácký songy o kamarádství, lásce a volnosti. Neznám příjemnější věc než sedět pod pískovcovým převisem a jen tak zírat do mihotavých plamenů. Oheň očišťuje a povzbuzuje, posvítí a ohřeje. Jen tady si můžu prožít svou "Dark side of the Moon"... Přišlo nedělní ráno. Kouzelná noc odehrála svou vrcholnou roli a já cítím, jak moc se mi chce zůstat. Ranní paprsky kradou stříbrné perly z jarní trávy, oheň se stává mihotavou vzpomínkou a smutným pohledem se loučím s tímhle krásným místem. Tam někde za posledním stromem už čeká temnota a hladově chrastí svými okovy... Myšák
|