Slovanský ostrov v latinském moři Pfff, cítíte ten prach? Oprašme historické kroniky a navštivme Sázavský klášter, jehož genius loci se opírá nejen o kouzelné údolí řeky a tajuplnou Čertovu Brázdu, ale hlavně o historii staroslověnského písemnictví a osobnost opata Prokopa. Ten byl zakladatelem kláštera, kam zavedl slovanskou liturgii Konstantina a Metoděje v době, kdy už Čechy dávno patřily do sféry římských latiníků. Ale bylo tomu skutečně tak? Vyšlo v časopise Nová Regena. Publikujeme s laskavým svolením redakce. Život i dílo Prokopovo se zdá být nezpochybnitelné. To ovšem neznamená, že bychom znali všechny detaily jeho života. Naopak, nevíme skoro nic. Pro začátek - nevíme, jak se jmenoval. Jak to, ptáte se? Přeci Prokop! Jenže jméno Prokop bylo téměř jistě řeholní jméno, které dotyčný přijal až po svém vstupu do benediktinského řádu. Jak se jmenoval před tím? Nevíme. Pro nedostatek informací mu tak ale budeme říkat i my, a občas přidáme i přízvisko "svatý", i když k oficiálnímu Prokopovu svatořečení došlo (čistě z "politických důvodů") až sto padesát let po jeho smrti. A navíc - Prokop by se svým svatořečením od římského papeže nejspíš silně a hlasitě nesouhlasil. Protože doložených faktů je velice poskrovnu, nezbývá, než se spolehnout na pravděpodobnost a logiku. A tak tedy, poslechněte si příběh: Je nanejvýš pravděpodobné, že místem narození dotyčné osoby byla středočeská vesnice Chotouň, kde se podle legend někdy kolem roku 970 narodil v rodině zemana Vojslava a jeho ženy Svatavy. Už tady cítíme rozpor - Prokop (Prokopius) je totiž řecké jméno, kdežto Vojslav i Svatava zvučí jadrným slovanstvím. Prokop měl řadu sourozenců a dá se předpokládat, že nebyl nejstarším dědicem. Nestal se ani vojákem, ale naopak mnichem. Mohl tedy být nejmladší či snad "nejduchovnější" syn. Dle legend studoval v církevní škole na Vyšehradě podle řecko-slovanské liturgie. Toto tvrzení bylo donedávna zpochybňováno a Vyšehrad byl zaměňován za Vysegrád v dnešním Maďarsku, kde skutečně taková církevní škola existovala. Ale poslední překvapivé archeologické nálezy na pražském Vyšehradě naznačují, že legendy mohou být pravdivější, než se mohlo zdát, a že skutečně na Vyšehradě existovala v té době jakási církevní enkláva staroslověnského rytu. Pod dnešním kostelem sv. Vavřince na Vyšehradě totiž byly objeveny zbytky základů velikého kostela s typickým byzantským půdorysem, a také nálezy mincí svědčí o používání staročeské transkripce pro ražbu vlastní vyšehradské měny. Zdá se, že průnik bohoslužby v národním jazyce a slovanského písma vytvořeného Konstantinem a Metodějem zdaleka nebyl omezen jen na Velkou Moravu, ale i v Čechách byl daleko delší a výraznější, než se nám (úspěšně) snažili namluvit latiníci v čele s kronikářem Kosmou. Přestože v Prokopově době už uplynulo od pádu Velkomoravské říše nějakých sto let, je přesto pravděpodobné, že staroslověnský kult se stále držel nejen na území Moravy, ale i Čech. Víme, že Prokop uznával a prosazoval národní jazyk a písmo. Podle některých pramenů byla jeho vlastním dílem i tzv. Remešská kronika - slavný evengeliář, na který přísahali francouzští králové, aniž by znali jeho obsah. Je totiž psán ve staroslověnštině, kterou ve Francii té doby nikdo neovládal. Dalším podpůrným argumentem pro staroslověnské vzdělání a orientaci mladého Prokopa je poloha Chotouně i Sázavy, kde v pozdějších letech Prokop založil klášter. Obě místa nejsou nikterak daleko od Kouřimi ani od Libic, kde sídlili Slavníkovci. V roce 970 byli na vrcholu moci a Chotouň i Kouřimsko patřilo do jejich panství. Slavníkovci byli podle archeologů v úzkém kontaktu se staroslovanským moravským prostředím, a přesto se syn Slavníka Vojtěch stal prvním českým biskupem pražským (od roku 983). To byl vysoce zvláštní počin, v pozdějších dobách byla pozice nejvyššího církevního hodnostáře často vyhrazena sourozencům knížete. Ve jmenování Vojtěcha cítíme politiku a mocenský boj Přemyslovců se Slavníkovci. Vojtěch se tedy stal biskupem oficiální latinské římské církve, ale přesto mohl mít i víc než jen pochopení pro staroslovanský ritus a písmo, v jehož prostředí vyrostl, a které téměř jistě ovládal. Není to až tak nepochopitelné a nemožné. Uvědomme si, že svatý Vojtěch zasvětil svůj život zejména boji s pohanstvím! A někdejší úspěch staroslověnské liturgie biskupa Metoděje pro christianizaci moravského prostoru byl nesporný a pro Vojtěcha to musel být velký příklad. V roce 992 přivádí Vojtěch (v té době již benediktinský mnich Adalbert) dvanáct benediktinů do Prahy a zakládá Břevnovský klášter. Benediktini byli pochopitelně latiníci, ale současně nebyli fanatici, kteří by mařili čas hloupými půtkami nad maličkostmi. Patřili k tzv. "starým" mnišským řádům, které stály mimo církevní politiku. Mniši té doby byli zejména zdatní kolonizátoři a šiřitelé pokroku. Křesťanství pro ně samozřejmě bylo prvním stupněm k pokroku, ale jak christianizace dosáhnout, to mohlo být až další a méně podstatnou otázkou. Prokop zřejmě následoval Vojtěchův příklad - byl slovansky zaměřený a vzdělaný, ale přesto přijal benediktinskou řeholi. V roce 992 mu bylo 22 let, byl v plné síle a mohl se na stavbě prvního kláštera v Břevnově (a později i na Ostrově) aktivně účastnit. Svatý Vojtěch mu mohl být vzorem i starším bratrem (a dost možná byl i jeho příbuzný). Navíc se zdá, že v tomto krátkém a pro oba šťastném období mohlo dojít i k předání jakýchsi geomantických znalostí, které Vojtěch i později i Prokop téměř jistě ovládali. Nicméně přichází rok 995, kdy byli Slavníkovci vyvražděni a rok 997, kdy zahynul i samotný Vojtěch. Prokop zřejmě přežil pogrom ukryt pod klášterní ochranou. Vysvěcen byl někdy kolem roku 999, v roce svatořečení bratra Adalberta - Vojtěcha. Až teď se třicetiletý muž stává skutečným Prokopem. Působil v Břevnově i na Ostrově a také v Kouřimi, kde měli benediktini velké statky. Ovšem do založení kláštera u Sázavy zbývá ještě nějakých třicet let. Podle legend se Prokop měl uchýlit do samoty, vzdát se majetku a stát se poustevníkem. Mohlo to ovšem být i tak, že jeho staroslověnská orientace a zejména spojení se Slavníkovci bylo důvodem k jeho pronásledování a odstranění z veřejného života. Majetku se nevzdal dobrovolně, ale byl mu konfiskován coby součást panství Slavníkovců. Prokop se mohl uchýlit do samoty (či vyhnanství?) víceméně nedobrovolně. Abychom pochopili, jak mohl potlačovaný staroslovanský obřad přežívat, musíme se podívat, jaká to byla doba. Není náhodou, že prvních třicet let 11.stol. bylo obdobím velké krize českého knížectví a období bratrovražedných půtek mezi syny Boleslava II.. A navíc vyvraždění Slavníkovců přežil i nejstarší syn Soběslav. V jeho osobě žila (v exilu v Polsku) i slavníkovská knížecí dynastie, která (podle nejasných příbuzenských vztahů) také vznášela nárok na knížecí stolec! V této době státní krize i reálného bezvládí se církevní starosti odsunuly na vedlejší kolej, nebo byly používány všemi stranami ve smyslu "účel světí prostředky" a "nepřítel nepřítele je můj spojenec". Mocenský boj bratrů se nakonec vyřešil vraždami, úmrtími, kastrací, oslepováním a vězněním. Vyhrál (přežil) kníže Oldřich. A někdy kolem roku 1030 se s ním podle legendy Prokop setkává v lesích v Posázaví. Panovník byl údajně jeho moudrostí natolik okouzlen, že se stal donátorem stavby sázavského kláštera, kam prosadil Prokopa coby opata. Stejně tak to mohla být i plánovaná kolonizační akce, kterou panovník v tomto roce povolil. Navíc pozemky věnované klášteru byly zřejmě zkonfiskovaným původním majetkem Slavníkovců, a tedy Prokop dostal zpět, co mu snad kdysi patřilo. Zdá se, že zásluhy tajemného mnicha na vítězství Oldřichově byly větší, než se zdá. Ostatně, další z legend říká, že byl dokonce kmotrem jeho syna Břetislava I.. V každém případě měl Prokop velkou knížecí přízeň a podporu. I díky této protekci bylo alespoň z počátku mhouřeno oko nad staroslovanským obřadem, který v lesích kouřimského panství znovu oživil. Možnost existence posledního slovanského ostrova v latinském moři by tak byla vysvětlena. Staroslověnský ritus byl osvědčenou (i když stále slabší) politickou kartou, s kterou hráli přemyslovci své mocenské hry proti vlivu papežského Říma. Naposled pak král Vratislav, který sázavské mnichy povolal zpět z exilu a zasloužil se o nejslavnější období tamního písemnictví. Co z toho všeho plyne? Byl tedy Prokop jen figurkou na politické šachovnici? Nebo byl skutečnou osobností, která ovlivnila názory panovníků k lepšímu? Byl bojovníkem za slovanství, nebo jen mnichem, který dělal, co se mu řekne? Historie nám na to pravděpodobně neodpoví. Ale protože nejsme historici, můžeme si dovolit esoterický luxus. Můžeme se pustit do světa intuice, vhledů, pocitů i informací z duchovního prostoru. Nevěříte? Ptejte se samotného Prokopa. :-) A nejlepší místo, kde to udělat, je pochopitelně "místo činu" - Sázavský klášter. Sázavský klášter Na ostrohu nad řekou Sázavou nalezneme dodnes jeho zbytky. Torzo rozestavěného a nedokončeného kostela, zbytky kláštera a v zahradě i zakonzervované základy starého kostela, podezřele připomínající východokřesťanské tetrakonchální (půdorys čtyřlístku) románské stavby. Pod klášterem můžeme při občasných prohlídkách navštívit i znovuobjevenou slavnou Prokopovu jeskyni. V současnosti je nejklidnějším a nejlepším místem pro meditaci dozajista klášterní zahrada, která je volně přístupná. S pohledem obráceným dovnitř je možno získat odpovědi na mnohé otázky. V tomto ohledu se Prokop jeví jakožto velmi přímý, velmi upřímný, a velmi netrpělivý člověk, který ze všeho nejvíc nenáviděl lidskou hloupost, zabedněnost a přízemnost. Byl opravdovým kolonizátorem, tedy nositelem pokroku, správné víry i technologických znalostí, což vše vtloukal lidem do hlav doslova klackem. Šíření víry i pokrokových hospodářských metod bylo cílem, prostředky k dosažení byly mnohé. Vždy byl připraven k tvrdé manuální práci. Vždyť i jeho slavná "orba s čertem" byla prostě - orbou. Ve staročeštině je totiž "črt" jednoduše pluh, "črtat" znamenalo orat, neboli vytvářet linky, čáry v zemi. Dnes toto původní slovo nalezneme třeba ve slově "náčrt". Ostatně "čert" je dodnes název pro vyorávač brambor. "Orat s črtem" je tedy prosté orání s pluhem. A Prokop oral rád, vždycky mu to vyčistilo hlavu a nastavilo vidění světa a správné měřítko hodnot. A těm pohanským buranům z Černých Bud to natloukl do hlavy, i když to byla ta práce ze všeho nejtěžší... Žil rád, naplno a vesel, a šťastně i umřel. Ale opouštět zemi, v které ještě nedozrála jím zasetá úroda, mu bylo zatěžko. A tak, když zasněné údolí řeky Sázavy naplnil nešťastný zvuk umíráčku, rozhodl se zůstat. A bude tady tak dlouho, jak dlouho bude existovat lidská hloupost - tedy navěky. Hrozí holí a usmívá se jen zřídka, jen když nám něco dojde rychleji než obvykle. Studánky Legendy o Prokopovi hovoří i o jeho spojení s vodou a studánkami. I setkání s knížetem mělo proběhnout u studánky, z níž voda Oldřichovi údajně chutnala lépe než víno. Neboli - dobrá práce se správným naprogramováním vody... I v tom se Prokop tolik podobá svatému Vojtěchovi. V okolí Sázavy se prokopských studánek připomíná hned několik. Nejznámější je asi Vosovka, poblíž železniční trati. Po levém břehu řeky vás sem zavede žlutá značka. U Prokopovy kaple se zde v současnosti nalézá studna, z které si můžeme "víno" napumpovat. V kamenné míse si též prohlédneme "otisky prstů" samotného čerta. Další, méně známou studánkou je Rakovka. Ta se nachází vysoko ve stráni nad tratí, na svahu kopce zvaného Bílý kámen na zelené turistické značce do Sedliště. U této studánky je i tzv. Prokopův kámen, kde měl údajně opat sedávat. A donedávna tady byl i pařez uschlého stromu, který měl vyrůst ze zaražené Prokopovi berly. Sedátko údajně napomáhá od bolestí zad. Ale úplně bych na to nesázel, kámen je značně nakloněný a udržet se na něm dokážou jen velmi mrštní pacienti. Možná, že už jen samotný pokus se na něj vyškrábat způsobí nápravu bolavých zad, případně skutálení ze stráně... Aneb: "Co tě nezabije, to tě posílí". To by opravdu na Prokopa vypadalo. Obě studánky nabízejí kvalitní pitnou vodu, zvláště Rakovka. Tam je voda tvrdá, plná vápníku ze zdejších krystalických vápenců. Vosovka je na tom o něco hůř, přeci jen jí příliš neprospívá důvěrná blízkost železniční trati. Další vodní zdroje pak nalezneme na druhé straně údolí, v Čertově Brázdě a pochopitelně i v Chotouni. Ale tam se podíváme až příště. Jiří Škaloud
|
|
|