Ne z knih, ale z pramenů, kamenů a stromů se učte.

Hra na schovávanou

Řada českých menhirů, nebo aktilitů se velmi špatně hledá. Starší popisy o jejich poloze většinou nesouhlasí se stavem porostů a lesních cest v současnosti a kameny samy příliš pozornosti a senzibilního vnímání nepřitahují. Pokud nejsou přímo u trasy turistické značky nebo nejsou jinak označeny, můžete je překvapivě snadno minout. V hustém podrostu, v nově vysazených mlazinách nebo v křoví polních mezí se klidně schová několikametrové skalisko a minete ho i na vzdálenost pár metrů. Někdy se dokonce zdá, že řada kamenů kolem sebe tvoří jakési ochranné kruhy, za kterými se doslova schovávají a tak ani senzibilně nejsou "dohledatelné". Marně se senzibilové ptají virgulí na správnou cestu, většina těch zkušenějších hledačů už ví, že pokud skryté kameny samy nechtějí, tak je prostě nenajdete (pokud je neprozradí značky a směrovky). Někdy se také stává, že vás z původně správné cesty ke kameni odkloní nějaká náhoda či vnitřní přesvědčení. Začnete mít pocit, že už určitě jdete špatně a zabočíte, neschůdný terén vás donutí zahnout, či se vrátit, nebo už nemáte sílu se znovu ponořit do zarostlých pasek, jinde je kamenů zase tolik, že vás to táhne od kamene ke kameni a ztratíte se v přemíře jejich volání. Někdy je to potměšilé a záludné jako lákání divoženky, jindy vyzývající k trpělivosti, systematičnosti a odhodlání, jindy jste přesvědčeni, že si z vás "divoké" menhiry dělají legraci. Navíc jsou štíhlé kamenné stély, případně ploché desky překvapivě špatně rozlišitelné i mezi vysokými stromy jinak prostupného a přehledného lesa. Omšelé a mechem pokryté balvany splývají s vertikálami okolních stromů, a hry světel, stínů a větru jim dodávají dokonalé skvrny maskování. Snadno přehlédnete i třímetrový menhir, pokud přesně nevíte, kam se dívat, nebo vám nepomůže znalec poměrů nebo náhoda. Hledání a návštěvy energetických kamenů je tedy opravdové dobrodružství a nalezení neznámého menhiru může být pro nadšence opravdovým potěšením, uspokojením a svátkem.  Z této jisté "náladovosti kamenů" plyne i jedno poznání a poučení: hledejme, nacházejme a navštěvujme kameny vždy s velkou tolerancí a empatií. I pokud jste tam už někdy byli, nebo vám cestu k živému kameni prozradí značky a směrovky, vždy se ptejme, zda smíme či nikoliv a respektujme okamžitou náladu a povahu místa. Pokud ctíme kameny jako živé bytosti, nemůžeme k nim přistupovat bezohledně jako k majetku či věci. I oni mají své dny...

 

Nezřídka se také objevují i zprávy o "zmizení" či dokonce krádeži kamenů. Bohužel i to se stává. Ale často jsou hledači naprosto jistě přesvědčeni, že i kámen, který kdysi viděli, už na daném místě prostě není. To je příklad třeba menhirů u Kozlova (Český Merán). Oba tamní menhiry, které patří k těm nejkrásnějším v oblasti, jsou na svém místě, ale původně zdaleka viditelné kameny skryla okolní vegetace tak, že na ně musíte doslova narazit. Nízké mlaziny hustých smrčků prorostlých úpornými ostružinami jsou dokonalou ochranou schovávajících se kamenů. Nejsou vidět ještě na vzdálenost několika metrů, dokud nestojíte přímo před nimi. V případě druhého kozlovského menhiru se už situace opět pomalu zlepšuje, mladé smrčky už dorostly do deseti metrů a už ztrácí spodní větve, les v okolí kamene se tak pomalu prosvětluje a je u země už prostupný.

Pokud ovšem v husté vegetaci kámen naleznete, může vás jeho hutná a nahromaděná energie opravdu ohromit. V nehybném vzduchu temného lesního koutu vzniká kolem menhiru opravdové dusné mikroklima energetického působení. To, že kameny jsou zhusta obklopeny bujnou vegetací, není zase až tak překvapující, když si uvědomíme, že jejich povzbuzující energie nepůsobí zdaleka jen na nás, ale na všechny živé tvory. Není divu, že se rostliny tlačí ke kamenům a že se jim tam často neobyčejně daří. Patří to mimochodem k jednomu ze základních a častých znaků silných zemských míst. Rostlinám se v takových místech obvykle velmi daří, stromy vytváří mnohočetné kmeny, tráva je zelenější, kytky větší a víc kvetou. Navíc je spojení energie kamene a některého z okolních stromů velmi časté a vždycky je přínosem i pro energii kamene. Strom dodává vitalitu a funguje vlastně stejně jako člověčí návštěvník. Dochází k výměně energií a oboustranné prospěšnosti. Strom sice nemá takovou schopnost jako živočich, ale zase stojí na místě stále a působí dlouhodobě. Pokud se taková symbióza kamene a stromu vytvoří, je výsledek vždycky velmi harmonický a celistvý. U našeho příkladného menhiru u Kozlova je taková symbióza nastavena mezi kamenem a těsně vedle rostoucím bukem. Strom rozkládá svou korunu přímo nad balvanem a žárlivě ho chrání před pohledy i slunečním žárem. Snad i proto je kámen velmi spokojený a lidskou přítomnost moc nepotřebuje a nepřivolává. Vystačí si se stromem navzájem. A i proto bychom měli do jejich blízkosti přicházet po špičkách. Pokud se vám ale kámen podaří nalézt, je to současně i souhlasem k bližšímu pochopení a poznání. Ale přicházíte do domácnosti dvou bytostí, které jsou si souzeny na dalších sto let. Moc jim to vyhovuje a my bychom měli ctít jejich soukromou domácností a s pokorou přijmout i případné odmítnutí. Neberte si ho osobně...

Jiří Škaloud

foto autor a Vlaďka Brzobohatá

 

Kozlov I
Kozlov II
Kozlov II
Kozlov II
Kozlov II
designed by Panavis & Panadela | contents ©2024 Putující | powered by Online Shop Panavis v2.8 & Quick.Cart