Ne z knih, ale z pramenů, kamenů a stromů se učte.

Ne vědět, ale být

Vědomosti by nám měly pomáhat svět popsat a porozumět jeho zákonitostem. Ale dnes se informace pravdivé a stále častěji i nepravdivé na nás valí jako lavina. V dobách, kdy nevíme, čemu se ještě dá věřit a co už je desinformace, vtípek reklama nebo jiná manipulace, v takových dobách se vyplatí vracet znovu a znovu k jistotám. K tomu, co je platné odjakživa, protože je to základní podstatou bytí na této planetě. A co že to je? Spousta věcí - třeba dotyk teplé skály, polibek milované bytosti, vítr v tváři, vůně fialek, barva vlčích máků. I zprávy kamenů, pramenů i stromů...

Dunajovická hora není vysoká. Má jen pět set metrů nad mořem, ale protože se vypíná nad západním okrajem údolní roviny kolem Třeboně, je docela výrazná a dominantní. Zcela nepochybně je důležitým energetickým bodem na hranici nížiny plné rybníků a vody vůbec. Z okrajů lesa na nevysoké hoře je překvapivě daleký výhled, hlavně právě směrem k východu, na druhou stranu Třeboňské pánve, směrem k pohraničnímu hřebeni mezi Českou republikou a Rakouskem. Až do padesátých let minulého století byla Dunajovická hora významným poutním místem, konaly se sem poutě na svátek Svatého Ducha, tedy kolem letního slunovratu. Nalezneme tady všechny správné náležitosti poutního místa - kapli, křížovou cestu a samozřejmě i zázračnou studánku s léčivou vodou. A jako bonus navíc - i vodou naplněný starý lom, který dnes nabízí docela příjemné a čisté koupání v přírodě.

Dunajovice ve svých počátcích byly nějaký čas majetkem třeboňského kláštera Augustiniánů a ležely na panství Rožmberků. Snad tedy prvopočátky poutního místa je možno hledat v činnosti církevního řádu už hluboko ve středověku. Historicky je ovšem doložená až poutní kaple Sv. Kříže z počátků devatenáctého století. A jen podle pověsti měla tato kaple být postavena jako projev pokání sedláka, který zde za napoleonských válek ubil důstojníka a jeho sluhu. Sedlák je měl vést cestou z Dunajovic do Ledenic, a protože si myslel, že mají u sebe peníze, ze ziskuchtivosti je zabil. Ovšem pokud dnes navštívíme a procítíme místo kaple a zdejšího pramene, energie zde nejsou nikterak pochmurné ani stísněné. Pokud se tady strašný skutek stal, vražda je již usmířena a odčiněna. Energie místa je velmi smířlivá, příjemná, harmonická, bez krutosti a stínů minulosti. Pod kaplí Sv. Kříže dodnes vyvěrá silný pramen dobré a samozřejmě pitné vody a i to nasvědčuje, že poloha byla vybrána spíš s ohledem na krajinné dispozice a snad i vnímané energie, než na základě jakési tragické události. Kaple je doplněná křížovou cestou, jejíž zastavení jsou dnes schovaná v okolním lese, a protože cesta je zarostlá vysokou travou a není často užívaná, poutníkovi se domečky jednotlivých zastavení objevují v lese překvapivě, skoro jako jakési perníkové chaloupky. Vrchol kopce je odtěžen, ale v lomech na žulu se už nepracuje a příroda milosrdně zakryla rány do země závojem vegetace. Jak řečeno, pod samotnou kaplí voda pramení, ale výtok k občerstvení poutníků je až kousek opodál. Voda je vedena trubkou tak, že lavice pro věřící a posluchače občasných mší jsou postaveny nad potrubím mezi kaplí a prameníkem. Je to nejen symbolické vyjádření pozice člověka mezi Nebem a Zemí, ale současně jsou sedící přímo vystavení účinkům dvou energetických fenoménů, proudící vody i duchovního místa. I bez opěradel se na lavicích mohou zády opřít o sílu země a vody, zpředu by měla přicházet informace a duchovnost. Ptáme-li se na energii pramene, je tedy správnější se ptát přímo u kaple, ale protože se tady působení místa spojuje se samotnou stavbou a křesťanskou duchovností, je o něco snazší hledat působení vody až u výtoku. Obě polohy ovšem přitáhnou pozornost každého návštěvníka. Pramen láká svou chladnou vodou a občerstvující přírodní přítomností, kaple nabízí duchovnost, chvilku pro zamyšlení a třeba přání či motlitbu. Kaple je otevřená k východu, směrem k prameni a také čelem k přicházejícím poutníkům. Obě místa nabízí jakousi protiváhu, a je tedy zřejmé, že harmonické a vyvážené místo najdeme na lavicích, zhruba v polovině vzdálenosti kaple a pramene. Zkuste se posadit, naladit se na místo, a pak si zkuste uvědomit nějakou informaci, třeba z politiky nebo esoteriky. Co obstojí? Co je naopak směšné? Návraty k přírodním silám neznamenají, že se vrátíme do jeskyní, jsou to návraty k fungujícím měřítkům hodnot. 

Hrádek u Trhových Svin je mezi milovníky záhad i historie pověstný už dlouho. Místo nalezneme za rybníkem u Martinského mlýnu, v současnosti už nás tam dovede zelená turistická značka. Kopce kolem údolí potoka tvoří sevřenou atmosféru tajuplného a skrytého místa. Samotný prostor "skalního divadla" je uzavřenou "svatyní", ať už si pod tímhle slovem představujete cokoliv. Hlavní zajímavostí lokality je nápis, vytesaný ve zdejší skále, který by měl být jedním z nejstarších písemných projevů na našem území. Mělo by jít o runový zápis. Mělo by... Nicméně ta druhá, větší, odborná, laická a hlavně skeptická strana tvrdí, že se jedná o přirozené rozpukání žulové skály. Podíváte-li se hodně zblízka, praskliny skutečně příliš neodpovídají umělým vrypům. Skála je rozpukaná opravdu hluboko do nitra masivu, vrypy jsou oblé, "písmena" pokřivená, znaky nezřetelné. Ovšem dá se těžko říci, zda skála rozpukala sama od sebe, nebo snad až následkem vytesání nápisu. Navíc je „slovo" umístěno mezi dvě téměř rovnoběžné hrany, což vypadá hodně podezřele a je asi hlavním základem pro teorie o umělém původu. Hádky a diskuze o původu a významu případného umělého zápisu jsou vedeny a udržovány už hodně dlouho. Začátkem minulého století nápis zpopularizoval pan František Miroslav Čapek, který v rámci doznívajícího romantizmu považoval Hrádek za kultovní místo kmene Doudlebů. Nu, proč ne?

Odhalený nápis je složen ze znaků, které asi nejvíc připomínají "črty" nebo runy, nebo také římské číslice X, I, V, C. Ovšem pokud by šlo o datum v římských číslicích, nedodržuje zápis pravidla římského číslování. Asi nejzajímavějším výkladem je názor etymologa Aloise Milze, který čte nápis odzadu a luští ho coby "cvcvlle", což má být zápis slovanského slova kukule, či kuchle, což je kuchyňka. Myšleno ve smyslu "přípravna", nebo snad lesní, čarodějná kuchyně. Že by si ale případný druid či poustevník vyvěsil firemní štít? Hlavním problémem diskutabilního nápisu je to, že neexistuje žádná analogie, žádné jiné místo, které by nabízelo podobný nápis. Z toho vyplývá jednoznačný závěr: rozhodně to v době Keltů nebo prvních Slovanů nebylo obvyklé a běžné (a ostatně není ani dnes), jinak by se rytých nápisů do skal muselo dochovat vícero. Navíc u pra-Slovanů (Doudlebů) žádné písmo není věrohodně doloženo. Zdá se, že Slované písmo používali stejně jako jejich keltští předchůdci, tedy jen velmi zřídka a jen jako magické znaky. Proto jsou keltské písemné památky velmi řídké a z našeho území žádné. Myšlenka, že by si nějaký druid veřejně označil jakousi "čarodějnou kuchyni", by bylo hrubým porušením tradice a bylo by v přímém rozporu s tehdejší filozofií spojenou i s menhiry. Vždyť to, že menhiry jsou z valné většiny přírodní neopracované kameny, není žádnou náhodou, ale projevem filozofie, úcty a vědomosti živých kamenů. Jakékoliv tesání znaků anebo úprava kamenů je v tomto pohledu vnímána jako zranění, či "cejch" do živé bytosti. Paradoxně tím nabývá na věrohodnosti spíše zdánlivě nesmyslný a nečitelný zápis jednotlivých znaků. Magické symboly by mohly být každý sám o sobě samostatnou zprávou, kouzlem, informací a energií. Jejich pořadí a opakování pak může být důležité jako správně vyslovené zaklínadlo. Jen tak vědět, co který znak znamenal...

Pravdu o původu prasklin či písmen pouhým okem rozlišit nelze, zajímavý by mohl být mikroskopický pohled na změnu struktury na lomových hranách, či průřez do nitra skály, případně snad skenování, jak a kam pukliny pokračují. Aha! Co to? Možná, že se vám teď taky nesouhlasně zdvihá obočí, a ptáte se, zda je to tak strašně důležité znát "pravdu" o původu nápisu. Jaký důkaz by to byl? O čem by svědčil? Jaký přesah a působení by měla taková informace dnes? Možná také cítíte, že asi není tak úplně důležité, zda jde o jedinečnou památku či hříčku přírody. Možná je lepší nechat obě možnosti otevřené. Nechat prostor k fantazii a svobodě názoru. Neodsuzovat jednu teorii k posměchu a druhou vyzdvihovat coby pravdu jen proto, že jsme jí svou podstatou a vírou více nakloněni. Taková je pokorná velkorysost. Znovu si přečtěte úvod tohoto článku. Vědění v tomto případě není důležité, skutečnost tvoříme za pochodu, vlastním prožitkem. Proto důležitější než cokoliv jiného, je místo navštívit a pokusit se utvořit si vlastní postoj a názor. A věřte, že slavný nápis není v podstatě důležitý, naopak skály kolem ano. Jsou velmi autentické, vrchní "kazatelna" je kvalitním energetickým místem s velkou vypovídací hodnotou. Smířlivě naladěný a vnímavý člověk si zde opět může uvědomit, jak nepodstatné je to, co bylo, a jak důležité je to, co se děje teď. Samozřejmě že víme, že se do současné povahy a působení místa se promítají i děje a skutky z minulosti, ale znalost této historie nám nepomůže ani trošku. Dokonce často je to tak, že znalosti, případně popisy od jiných lidí nás velmi programují v pocitech a prožívání energetických míst. Pokud si o místě předem něco přečtu, jedu už zpracován a připraven. A náš mozek pak "objevuje" a potvrzuje hledané, vytoužené a očekávané skutečnosti. Anebo je naopak vyvrací a zpochybňuje, pokud je k původci informace skeptický a má jinou víru. Nejsme ale rozhodčím ani divákem jakéhosi představení kolem nás. Jsme přímými účastníky, kteří podle svých rolí mění děj příběhu. Bude to komedie či tragédie a jak to dopadne? Záleží jen na nás...  Tyhle hry našeho mozku nás dovedou plně zaměstnat a odvést od toho důležitějšího. Běháme od kamene ke kameni, pátráme po umělých zásazích, ptáme se na funkci, příčiny, důvody a následky. A neděláme to podstatné, to nejjednodušší a současně to nejtěžší, co nám naše tělo a mysl nabízí. Dělat bychom to měli kdekoliv a stále, ale některá místa jsou pro to vhodnější a lépe přizpůsobená než jiná. I lokalita u Hrádku u Trhových Svin k takovým místům bezesporu patří.

Svatá trojice

Když už jsme v tomto koutě Jižních Čech, nezapomeňme na pěkné a staré poutní místo, které nalezneme jižně od města Trhových Svin. Jde o barokní areál kostela Nejsvětější Trojice ze začátku 18 století, postavený na půdorysu šestiúhelníku, snad podle návrhu samotného Kiliána Ignáce Diezenhofera. Stojí ovšem na místě starší kaple z 16 století a podle dochovaných zbytků kamenů a archeologických nálezů je snad i možné, že zde bývala i daleko starší megalitické stavba. Až do konce 19 století zde fungovaly i vodoléčebné lázně. Z toho je zřejmé, že poutní místo mělo a stále má i svou zázračnou studánku. Pár desítek metrů od kostela pramení volně přístupný pramen s léčivou vodou. Svahová louka nad pramenem je sice koňskou pastvinou, ale kvalita vody je přesto vynikající. Údajně je i mírně radioaktivní. Pramenná kaple stojí na půdorysu trojúhelníku. Samotný areál poutního kostela je mimo bohoslužby sice zavřený, a byl i novodobě mnohokrát vykraden. Ale i pohled zvenčí za cestu sem stojí. Zasvěcení svaté trojici stojí i za architektonickým řešením. Trojboká kaple, trojúhelníková okna, tři oltáře, šestiboká půdorys a tři věže. Vše v symetrii, žádný ze tří prvků není větší než druhé dva. Co se nám tím říká?  Ať už vnímáme trojici v náboženském smyslu, či numerologicky, je vyvážená trojice vždy cestou k řešení a kompromisu. Tam, kde dualita protikladů končí v patové rovnováze či hádce, nalézá trojice vždy spravedlivé řešení, které vždy vyhovuje většině. Snad i proto tady v místě poutního místa Svaté Trojice můžeme nalézt i řešení problémů a potíží, které se nám dlouhodobě nedaří rozetnout...

Jiří Škaloud

 

Regena 05 - 2018
Dunajovická hora
Dunajovická hora, kaple a pramen
Dunajovická hora - voda
Hrádek u Trhových Svin
Slavný nápis
Hrádek - energetické místo
Pohled zeshora
Boží muka nad Hrádkem (s obětní miskou)
Svatá trojice Trhové Sviny
Svatá trojice Trhové Sviny
Vpředu pramenná kaple
Pramenná kaple
Spravedlivé řešení
designed by Panavis & Panadela | contents ©2024 Putující | powered by Online Shop Panavis v2.8 & Quick.Cart