Kámen, voda, strom „Ne z knih, ale z kamenů, pramenů a stromů se učte", je volně převzaté moudro svatého Bernarda, rozvinuté opatem Evženem Tyttlem z cisterciáckého kláštera v Plasích, které nás může přivést od učení a vědomostí zpátky ke kořenům bytí. A naopak - pochopení a porozumění přírodních souvislostí, nejen těch zjevných, ale i skrytých, nás může vést od přírodních věd a ekologie k duchovnosti. Nejde o dva světy, ale o spojitou cestu. Ať už kráčíte z kterékoliv strany, na druhém konci takové cesty svítí světlo moudrosti. (Bernard z Clairvaux: Experto crede: aliquid amplius invenies in silvis, quam in libris. Ligna et lapides docebunt te, quod a magistris audire non possis. Epistola CVI, sect. 2) Jednodušeji řečeno - moudrost hledejme v přírodě. A posvátná triáda kámen - voda - strom nám k tomu může hodně pomáhat. Kámen jako zástupce anorganické země, voda jako tvořící a oživující živel, a strom jakožto živá bytost, užívající obého ke svému prospěchu, nicméně tak, aby rovnováha zůstala zachována. Pojďme tedy dnes na jedno z mnoha míst, kde všechny tři polarity najdeme. Voda Navštivme Lázně Bělohrad, ale spíš než lázeňská péče a oplatky nás bude zajímat voda a zdejší okolí. Lázně Bělohrad leží v místě prastarého osídlení mezi Jičínem a Dvorem Králové nad Labem, v ploché pánvi říčky Javorky. Do té se zde vlévají místní vodoteče, jako je potok Dubovec, Brtevský potok a řada dalších bezejmenných malých přítoků. Je jasné, že dříve, než se tady usadil člověk a vznikly tu domy a lázně, bylo původní území hodně vlhké. Na nepropustných vrstvách druhohorních opuk tady po poslední době ledové vzniklo velké ložisko slatiny - tedy mokřadu, postupně zarůstajícího rašeliníkem, rákosím a vlhkomilnými stromy. A kde jsou kyselé vody hlubokých pramenů, tam se časem objeví i rozpuštěné železo. Proto i tady v lázních Bělohrad jsou prameny železité minerální vody, která vedle slatiny tvoří druhý pilíř zdejšího balneologického působení. Vrstva rašeliny postupně narůstala a stávala se sušší a pevnější. Když přišel člověk, začal rašelinu těžit. Nejprve jako palivo pro místní cukrovar a později i pro lázeňské používání pro slatinné koupele. Lázně tady vznikly přičiněním Anny z Asseburgu v roce 1885. V prostoru slatinného tělesa vznikl lázeňský park a obora zvaná Bažantnice. Rašelina se zde těžila v několika jámách. V roce 1901 byl pak navrtán na konci parku Annamariánský pramen, zvaný též Lví, který z hloubky 52 metrů přivedl na povrch železitou kyselku s obsahem arzénu. Pramen momentálně neteče (podzim 2019). Čest zdejších lázeňských pramenů tak zachraňuje jen druhý pramen, zvaný stejně jako obora Bažantnice. Jde o silný pramen železité kyselky, který byl nedávno zrekonstruován a vyčištěn. Jeho voda je skvělá pitná voda se znatelnou příchutí železa. Přímo u pramene kdysi bývala hájovna a později i slavná lázeňská restaurace. Ta už dávno zmizela, dnes tady najdeme tenisové kurty a altán pro letní lázeňské hudební produkce. Voda nese silné energie Země a pro lázeňské užití je dozajista vhodná. Železo ve zdejších vodách se prozrazuje okrovými nánosy oxidů pod výtoky obou pramenů, ale také krustou na hladině nehybných tůní. Nepoučený návštěvník snad může s ošklivostí pozorovat duhové vrstvy na hladině, které tolik připomínají olejové skvrny. Ale stačí vodou pohnout a pevná vrstvička se rozbíjí na jednotlivé fragmenty. To je neomylným důkazem, že skutečně jde o vrstvu oxidu železa a nikoliv olej. Pro slatinné koupele a zábaly se tedy rašelina těžila v prostoru lázeňského parku, dnes chráněného území Bělohradská Bažantnice. Dnes tady můžeme vidět romantická jezírka a zarůstající močály, které jsou ovšem pozůstatkem původní těžby rašeliny. Krásný příklad toho, že příroda do jisté míry umí zacelovat rány, které jí uštědřujeme a znovu vrací krajině hodnotu, kterou si bereme. Dnes znovu obdivujeme mokřady, potůčky, vodní tůně i vlhké slatinné louky na jaře plné kosatců, upolínů i orchidejí - prstnatců májových. Odtěžením silné vrstvy rašeliny se krajina tak trochu vrátila do stavu před tisíci lety, znovu se objevila volná hladina tůní a proces růstu rašeliníků se znovu startuje. Za dalších tisíc let můžeme těžit znovu . Stromy Voda společně s živými organismy si tady naštěstí podrželi přírodní kontinuitu a pomalu obnovují dlouhodobou rovnováhu. Těžba nebyla nikdy natolik devastující a rozsáhlá, aby vytlačila původní druhy rostlin i živočichů z biotopu. Lidmi odlesněné území je dnes znovu pokryto lesními společenstvími vlhkomilných druhů rostlin. Zdánlivý chaos, odumřelé tlející dřevo padlých i stojících dřevin, neprostupné houštiny podrostu, rákosí a ostružiny zakrývají louže a tůně do věčného a neprostupného stínu stoprocentní vlhkosti, kde znovu startují procesy obnovy a zániku mechů a řas. Jako ochránci a pomník téhle krásy a jednoho malého vítězství přírodní přirozenosti, pevně stojí staré duby letní, ponechané i v prostoru bývalé těžby. Tam také najdeme to nejhodnotnější dnešní energetické centrum celé Bažantnice. Putujeme-li po hlavní průchozí cestě Bažantnicí, vede nás žlutá a modrá turistická značka nejdříve kolem menšího Černého jezírka, zvaného též Hraběnčino. V něm na ostrůvku vidíme smírčí kříž, který sem byl přemístěn od cesty z Bělohradu do Bělé. Po chvíli se na druhé straně cesty objeví větší jezero, zvané též Černé. Pokud budete pozorní, neunikne vám nenápadná a neznačená pěšinka kolem něj do kouzelného zákoutí. Nad bočním ramenem jezera tady rostou dva největší duby z celé Bažantnice. Je to vlhko a ticho. Pokud komáři spí, můžete tady v klidu sedět a meditovat dosyta. Posadíte-li se na vystouplé kořeny většího z dubů, dozvíte se hodně nejen o téhle zajímavé dvojici stromů, ale i o celé krajině kolem. Stromy jsou živé a vnímající bytosti, které ovšem stráví svůj život na jediném místě. Nevědí moc o světě kolem, ale za to ví všechno o místě, kde žijí celý život. Díky tomu jsou perfektním obrazem toho, co se v místě nachází. Velké, zdravé a staré stromy nemůžeme najít na místech nevhodných k růstu. Rostlina potřebuje živiny, světlo, vláhu a vhodné klima. A v neposlední řadě i vhodné energie, štěstí, ochranu před škůdci i důvod k žití. Stav stromů tedy vypovídá nejen o jejich racionálních životních podmínkách, ale také o energiích místa, v kterém rostou. Pozorováním a pochopením toho, co u stromů vidíme, se můžeme dobrat k tomu, co místo nabízí i nám. Zdravé a rychle rostoucí dřeviny mohou být známkou síly místa, ale také mohou být znamením o překotném spěchu něco stihnout či překonat. Zkroucené a mnohočetné kmeny mohou být znamením energetických vírů. Umírající a vyvrácené stromy svědčí o tlaku na změnu či obnovu... A jak je to tady v Bažantnici? Oba duby letní mají přiměřený habitus zhruba dvousetletých stromů, je tedy jasné, že byly ponechány na místě i v době, kdy prostor těžby byl odlesněn. Měly tedy štěstí, svým vzhledem i polohou přiměly člověka, aby je neporazil, ale naopak pozdvihl a zdůraznil jejich existenci. Na první pohled se zdají být zdravé a silné. Kořenový systém obou stromů je velmi rozsáhlý a vystouplý nad povrch. Je jasné, že v nepevné půdě slatiny by bez takto posílených kořenů přežít nemohli. Slatina a vlhko silně podporují rozkladné procesy odumřelého dřeva. Stačí se podívat na dřevěný chodníček, který byl nedávno zrekonstruován a přesto už má některá prkna a trámy úplně shnilé. Naopak - živé dřevo tlení vzdoruje. A to je další zpráva i energie, kterou si můžeme načerpat - tedy energii přirozené ochrany a životaschopnosti a zdraví těla. Všech racionálních živin i nehmotných energií mají stromy dostatek. Kořeny je pevně spojují se zemí a stejně jako jejich koruny se láskyplně proplétají navzájem. Na společné cestě ke světlu i k Zemi. Je třeba napovídat více? Kámen Vodu a stromy tedy máme za sebou, ale co kámen? Opominu-li zmíněný smírčí kříž, mnoho jich tady ve slatině Bělohradské Bažantnice nenajdeme. Musíme za nimi kousek dál po turistické cestě pojmenované po zdejším rodákovi K.V. Raisovi. Projdeme Bažantnicí, mineme Annamariánský pramen a už z okraje lesa uvidíme nízké návrší s kostelíkem, které senzibilní jedince neomylně přitáhne. Kopec na skalnatém podloží je stabilním energetickým místem. Ale ještě než se vyškrábeme na návrší, zastavme se u dalšího skvostného stromu. Jde o památný Erbenův dub. Miletínský rodák sem často chodíval a nalézal inspiraci. Strom je u hráze rybníku Byšička a je i dalším místem, kde můžeme trénovat naše povídání se stromy. Pochopíte-li, že stromy jsou živé a vnímavé, je jasné, že k nim je třeba podle toho přistupovat. Je nutné citlivě vnímat, zda a jak s nimi jednat a mluvit. Nemůžeme se jen tak vrhnout na strom a objímat ho bez ohledu na jeho přání! Stejně jako s lidmi, je třeba důvěrnosti nechat na dobu vzájemné důvěry a přátelství. Že to je na dlouho? A že není čas se klanět stromům? Tak jen pozdravte, pochvalte mu žaludy a utíkejte dál. Návrší s kostelem není příliš vysoké, přesto však jednoznačně tvoří dominantu východního obzoru plání kolem Bělohradu. Svou polohou bylo jistě vždy předurčeno ke konání přírodních pohanských slavností. Dnes tu stojí osamělý kostel sv. Petra s Pavla, ale až do třicetileté války zde stávala i osada Byšice. Dnes je kostel obklopen hřbitovem, což energetickému místu a nakonec ani kostelu samotnému moc neprospívá. Pochmurnost hřbitova inspirovala i K.J. Erbena k napsání balady Svatební košile ze slavné Kytice. I přes intenzivní záchranné práce se kostel pomalu rozpadá. Snad jakoby chtěl následovat zdejší pověst, podle které zde bývalo celé město, které se ovšem jednoho dne propadlo do země, protože jeho obyvatelé byli tuze hříšní. Jiná zdejší pověst je pro nás zajímavější - u vchodu do kostela leží na zemi zvláštní žlutooranžový kámen s dvěma prohlubněmi. Ty mají být otisky kolen svatého Petra, který se modlil za záchranu obce Byšice. Pravdou je, že tady na Byšičkách žilo několik poustevníků. Posledním z nich, koncem 19.století, byl Petr Regulatus a měl to být opravdu poslední poustevník v Čechách. Snad i oni používali kámen k modlitbám. Můžete si vyzkoušet, že se na něm klečí opravdu docela pohodlně. Kámen z ohlazeného křemenného slepence netlačí a naopak příjemně hřeje. To může být způsobeno i jeho energiemi, které jsou na tak malý kámen poměrně silné a kvalitní. Kdo ví, jak stará je historie tohoto zvláštního kamene, který mohl sloužit už v dobách, kdy tady bývala dávná svatyně. Na severní straně u hřbitovního plotu roste i další krásný dub, který vaší pozorností jistě nepohrdne. V horkém létě poskytne krásný stín, z něhož můžete pozorovat západy slunce nad Bohem i matkou Zemí požehnanou kotlinou Bělohradska. Vynikající místo k zakončení dnešní pouti za kameny, vodou a stromy. Jiří Škaloud
|
|
|