Liběchov II. - Tupadly

● Nejsou věci tak, jak se zdají být ●

Oblast Liběchov - Želízy jsme navštívili již minule (viz. web Klácelka, Čertovy hlavy ). Dnes se podíváme na druhý břeh říčky Liběchovky. Jihozápadním směrem od obce Tupadly v PR Mokřady dolní Liběchovky, rozseté po zdejší okolní ploše se nachází další pískovcová „mistrovská" díla. Skrytá tajemství a mystéria, zahalená i odkrytá, zapsaná i přepsaná v „živém" pískovcovém kameni, jako různá znamení a energie napříč celým lidským časem. Symboly, jež umožňují různé výklady a podněty k všelijakým úvahám, uzpůsobené tak, aby nezasvěcený, nebo uzavřený člověk upadl ve zmatek. A pak je potřeba se ptát, na místě samém, Matky Země, přítomných živlů, kamene i astrálních a přírodních bytostí, jaké že je to poselství všech našich předků, ze všech koutů Planety. K čemu že to všechno je. Když na začátku, ani na konci se nevyhrává, ani neprohrává. Podstata zůstává stále a vždy stejná.

Koncem 18. století se stal majitelem zdejšího panství významný pražský zednář Jan Pachta z Rájova. Jeho manželka Josefína byla dcerou prvního pražského velmistra lóže U pravdy a jednoty, založené v roce 1783 v Praze. Osobně se stýkal s Mozartem, nebo Casanovou. Předpokládá se, že některé plastiky a skulptury pochází z té doby. Dochází však k zásadnímu obratu ve společnosti. Po smrti císaře Leopolda II. v roce 1792, který stejně jako Josef II. patřil k ochráncům zednářského hnutí, stávají se tito členové společenství úhlavními nepřáteli církve a státu. A je jim vyhlášen nelítostný boj. A z otevřených zednářských symbolů je nutno vytvořit něco jiného. A tak i třeba plastiky v Liběchově mění svou symboliku na legendy, pohádky a báje. Skalní templ-chrám se změní na kapličku Máří Magdalény, z motivů z Orfeových mysterií se stane prapodivná Harfenice. Zasvěcovací jeskyně strážená egyptskými výjevy se mění na jeskyni U ještěra. Plastika hada s odkazem na zemské síly a energie kundalini v novodobém výkladu hovoří o místě, kde se dříve vyhřívali zmije. Otevřeným a nepředpojatým zájemcům je však i dnes zdejší iniciační cesta stále otevřena, chce to jen více času než dříve. A kdo hledá, ať nepřestává, dokud nenalezne.

Vraťme se však zpět, do čtyřicátých let 19. století, kdy majitelem liběchovského panství se stal Antonín Veith. Ač národností Němec, byl milovníkem českých dějin a velký mecenáš české kultury, usilujícím o pokojné soužití Čechů a Němců ve společné vlasti. Podporoval školy, zakládal české i německé knihovny, dovoloval vykupovat lidi na svém panství z roboty. Na liběchovském zámku se scházeli významné osobnosti té doby, které byli tehdy církvi trnem v oku. Filozofové, spisovatelé, básníci a malíři jako například B. Bolzano, F.M. Klácel, K. Sabina, K. J. Erben, F. Palacký, J.V. Frič a mnoho dalších. Pobýval zde také sochař V. Levý, kterému se vytvoření pískovcových děl v okolí přisuzuje. Dnes již (naštěstí) i v odborné literatuře s velkým otazníkem. A tak je to jen na nás samotných, navštívit osobně tato místa původně určených a uzpůsobených pro přírodní meditaci a ptát se. Kamene i nevědomého sebe, sebe i vědomého kamene. Nabízí se zde i jisté propojení se Šporkovým Kuksem a zasvěcovací zednářskou cestou. A tak vzhůru za Templem Máří Magdaleny, jeskyněmi naplněnými Orfeovou mystikou, za Sfingou, Hadem či k Sedmi chlebům. Klidnému a pozornému pak jistě neuteče ani překrásná skalní brána, a není tady jediná. Odměnou pak nám bude..."kdo do ní vejde, jen málokdy pak z cesty sejde". Říkal ten místní vrátný. „Jen určit ten správný směr".

Tak s úsměvem a nadhledem, nejen v dubnu.

Petr a Vlaďka