Novodobé „megality" v Čechách (4.část) Abychom se dobrali k současnosti, museli jsme začít hlubokou minulostí. Víme už, že na našem území jsou minimálně teoreticky možné nálezy původních megalitických staveb. Ale to stále neodpovídá na otázky, proč byly stavěny a jak fungují? Racionální věda není schopna určit, jak a zda vůbec vztyčený kámen nějak působí. Kámen zůstává mrtvou horninou a jakýkoliv důkaz o tom, že mu lidé v dávné minulosti možná dali nějakou funkci a účel, zůstává pouhou archeologickou a historickou spekulací. Vždy to skončí u víry a zvyků, na to se dá "hodit" úplně cokoliv. Snad všichni se mnou budou souhlasit, že každý jen trochu větší kámen, ať už vztyčený nebo jen tak ležící v krajině, ji nějak ovlivňuje. A ovlivňuje i náš pohled na dané místo. Pokud kámen zmizí, změní se i krajina. Některé kameny jsou natolik dominantní a důležité, že tvoří samotné srdce daného krajinného úseku, dávají mu jméno a centrum. Všechny ty Čertovy skály, náramky, viklany, menhiry, sedátka, vrcholové skály, vyhlídky - díla přírody i lidí. Pokud zmizí, máme pocit nenahraditelné ztráty, krajina se změní (většinou k horšímu). To pochopitelně platí o všech krajinných prvcích - stromech, studánkách, kopcích, skaliscích, meandrech toků, o všem, co krajinu tvoří. Pokud nějaký člověk zničí přírodní útvar, my (téměř) všichni ostatní to hodnotíme negativně. Krajina ztrácí nějakou kvalitu, její celková energie se „zjednoduší". Hezky si to můžeme (a bez rizika působení škody) vyzkoušet třeba na fotografiích. Pokud například z fotky drahomyšlského menhiru vyretušujete samotný kámen, co zbude? Fádní pole bez středobodu. Vzhled (i energie) samotné fotografie se výrazně změní, od zajímavé k nudné, od působící k nepůsobící. V realitě 3d prostoru to funguje stejně, jen násobně víc. Ale stejně to funguje i obráceně! Změna krajiny nastává i v tom případě, že do ní cokoliv umístíme. Zasadíme strom, vztyčíme kámen, postavíme dům nebo silnici či přehradu. Jen pro úplnost - krajina se proměňuje už tím, že do ní „umístím" sám sebe. Příroda spolu s krajinou reaguje na všechny změny, ty malé i ty velké, statické i dynamické. Reaguje na přítomnost člověka i zvířat, na stav počasí, roční dobu, na všechny změny. Proto nikdy nejsme pouhými pozorovateli, vždy jsme současně i účastníky a tvůrci. Některé změny jsou nepatrné, vratné a neškodné, některé značné a devastující, další podpůrné, regenerující a vedoucí k rovnováze. Dnešní „ekologicko-ochranitelský" pohled na člověka a jeho roli v přírodě se nám snaží vnutit pocit viny, že svou existencí přírodě pouze škodíme. Ale to zdaleka není celá pravda. Ubližujeme, ale také pomáháme. Lidé jsou stoprocentním přírodním výtvorem, tedy jejich činnost je i činností přírody a matky Země. Není na to jednoduchá odpověď, je třeba se ptát po smyslu existence nejen člověka, ale i planety, po smyslu evoluce a po cílech planety a vlastně i života na jejím povrchu vůbec... Získáváme stále větší moc ničit, ale i tvořit. Ale vraťme se ke statickým a dlouhodobým tvůrcům krajiny - ke kamenům. Krajina se každým zásahem proměňuje, tu k lepšímu, tu k horšímu. Liší se jen slova, jak tyto změnu popisujeme. Někdo mluví o energii a „léčení" krajiny, někdo o estetice působení, někdo o ekologii, biokoridorech a krajinné stabilitě. Někdo vidí ztrátu historie nebo „paměti" krajiny, někdo mluví o víře, kultech a svatyních, někdo pláče nad ztrátou svého dětství... A protože se snažíme o zjednodušení celku jen na svůj úhel pohledu, nemůže takové individuální hodnocení nikdy fungovat stoprocentně u propojeného celku. Proto jsou názory na krajinné prvky, včetně kamenů, často tolik rozdílné. Nicméně, skloubit se to dá, jen musíme být tolerantní a „širokospektrální". Spojit racionalitu s uměním, estetikou, vírou, láskou i nadějí. A v neposlední řadě naslouchat i hlasům malých bratrů. Vztyčený kámen Kámen, balvan, skalisko, jsou vždy základní součástí anorganického těla planety. Ať se nám to třeba nezdá, pevná hornina je zcela zásadní pro krajinný ráz. Odmyslíme-li si zanedbatelnou vrstvičku biosféry a půd, zbude nám reliéf krajiny s holou skálou, protkaný vodními toky. Povrch kontinentů je momentální (dočasnou) rovnováhou mezi působením horotvorných a erozních procesů. Výsledek, který je všechno, jen ne trvalý. Planeta se trvale proměňuje, kontinenty se pohybují, horstva a kopce vznikají a zanikají, alpínské vrásnění momentálně trvá, sopky soptí, zemětřesení zažíváme. Proces trvalé proměny je sice pomalý, ale nepřetržitý. Volné kameny na povrchu jsou z geologického hlediska vždy vlastně těsně před zánikem. Původně kompaktní hornina se působením eroze rozpadla, až z ní zbyl jen omletý, zvrásněný a ohlazený fragment, kterému zbývá nějakých zanedbatelných pár stovek tisíc let života, než se i on rozpadne do písků a prachu. Po povrchu jsou rozmístěny miliardy takových kamenů, z nichž naprostou většinu nevidíme, ale jsou tam. Kámen (pokud to zrovna není nějaký čerstvý meteorit) je vždy plně součástí anorganického těla planety. A jako takový může být z hlediska planety naprosto kdekoliv. Země opravdu „nelpí" na té či oné konkrétní poloze. Přírodní procesy přemísťují kameny naprosto přirozeně i na vzdálenosti tisíců kilometrů (řeky, moře, ledovce). Fraktální uspořádání a naprostá nahodilost zemských prvků, hornin i desek a kontinentů vypovídá o tom, že dlouhodobá rovnováha není závislá na momentálních polohách jednotlivých prvků. Rovnováha se vždy znovu ustaví, pokud má dostatek času. Pokud tedy někam umístíte kámen, je vždy bezvýhradně zemí akceptován. Rovnováha je vždy znovu nastolena. Ovšem za jak dlouho? To je vzhledem k našemu (krátkodobému) vnímání času základní otázkou pro vhodnou volbu místa. To je problém řady novodobě vztyčených kamenů - jsou umístěny na místech, kde spojení „s podstatou", tedy spojení se Zemí, trvá déle než jinde. Neboli jinak řečeno - krajina (Země) v dané lokalitě nemá „potřebu" kámen využít. Kameny jsou dočasně nespojené, proto nám připadají „cizorodé", nepatřičné, nefunkční. A skutečně takové mohou i být, člověk z lidského pohledu zvolil špatně, ať už místo nebo kámen. Ale právě proto, že krajina je dočasným výsledkem působících sil v neustálé proměně, krajina se dříve či později vždy přizpůsobí, přijme krajinný prvek a vytvoří novou rovnováhu. Nicméně je vždy lepší zvolit takové místo, které je momentálně to nejvhodnější. Místo, kde nějaký takový kámen "chybí k dokonalosti". Místo, kde je momentální rovnováhu potřeba doplnit, zesložitit, nebo změnit. Zásadní je tedy se ptát, proč a co chci vztyčením kamene změnit? Lidé jsou stále velmi „antropocentričtí". Tedy mají tendenci hodnotit krajinu podle sebe, a přizpůsobovat si jí svým potřebám. A pak se tedy bavíme nikoliv o potřebách (a léčení, (fuj)) planety, ale o tom, co je a není dobré pro člověka. Jak jsem se zmínil už kdesi na počátku, jednou z důležitých funkcí vztyčených kamenů byla ochrana. Mezolitičtí lovci a sběrači to nepotřebovali, ale zemědělský neolitický člověk už pro své pole potřeboval krajinu kolem „pacifikovat". Potřeboval oddělit svá pole co nejlépe od zbytku krajiny. Potřeboval hranici, která jasně ukazovala (a působila) tak, že přicházející tvor (zvíře, hmyz, nemoci i člověk) poznal a vnímal, že je v cizím území, kde by měl ctít jakási pravidla. Známe to velice dobře i dnes - když vstoupíte na cizí pozemek, cítíte se více či méně svázáni jakýmisi ohledy a pravidly domácího pána. Tento pocit se dá uměle vyvolat zbudováním hranice, která není fyzickým, ale energetickým fenoménem. Že k tomu řady kamenů poslouží velice dobře, jistě není třeba dodávat. Kameny tedy stavěli lidé do krajiny, aby jí přizpůsobili své potřebě zemědělství a bydlení. Snažili se ovlivnit zvířata, počasí, duchy i ostatní kmeny, aby „jejich" zemi nepostihovalo neštěstí a naopak, aby příhodné podmínky podpořili a posílili. Proto dodnes můžeme v krajině nalézt fragmenty i celky tzv. „šťastných údolí", které zůstali zachovány jako celky dodnes. Panují v nich jiné podmínky k žití, než jinde, často i jiné mikroklima, jen vzdáleně a s odstupem se jich týkají neblahé události světa okolo. Hraniční, informační a strážní funkce kamenů byla jistě tou první a základní, kterou lidé využili. A slouží tak i dnes. (pokračování) Jiří Škaloud
|