Káčov a Mohelnická turkyně Při jízdě po mladoboleslavské dálnici za Mnichovým Hradištěm přitahují náš pohled hlavně skalní stěny kolem Mužského, ale zajímavá místa najdeme i na druhé straně silnice. Kromě města Mnichovo Hradiště a tamního zámku je zde i malá osada Mohelnice nad Jizerou. V Mohelnici ústí do Jizery říčka Mohelka a býval tam odpradávna brod přes Jizeru. Tento strategicky důležitý přechod na zemské stezce střežila zřejmě dost významná tvrz. Ve svahu na levém břehu dodnes najdeme zbytky renesančního zámku Zásadka, stojícím na místě tvrze ze 14. století. Přímo v místě brodu stávala zřejmě i dost honosná osada, kterou dnes dokládá zachovalý románský kostel, kam se podíváme za chvíli. Prehistorické osídlení a opevnění brodu se jistě týkalo hlavně dominantního vrchu levého břehu - vrchu Káčova. Jde o další čedičový výstup dávné třetihorní vulkanické aktivity, a tedy vrch s podobnou energií jako má Mužský. Z vrchu býval perfektní přehled o pohybech lidí v prostoru brodu, a tak Káčov mohl sloužit i jako varovné strážiště s připravenou hranicí pro ohňový či kouřový varovný signál. Na druhou stranu je totiž z Káčova vidět na masiv Drábských světniček, a o důležitosti a propojení na Mužský svědčí i ochranná energetická linie, která sem vede. Dnes je čedičový vrch částečně odtěžen a je tak odhalen moderním lomem. Nicméně v lomu se už dávno netěží a bizardní zbytky částečně odtěžených skal nabízejí pohled dovnitř lávových proudů. Skaliska jsou dobrou příležitostí pro geology i hnízdící ptáky. Nás bude zajímat vrcholové skalisko, kam se dá oklikou pohodlně vylézt. V údolí na soutoku Jizery s Mohelkou tedy najdeme Mohelnici, která má velmi starodávný původ. Její historický význam býval jistě větší, stálo zde opevněné sídlo, z kterého se zachoval krásný románský kostel Nanebevzetí Panny Marie. Jde o stavbu z 12. století zhotovenou z pískovcového kvádříkového zdiva. Kostel sice „podlehl" puristické a romantizující přestavbě a opravám na konci 19 století, kdy zejména architekt Josef Mocker dotvořil řadu historických staveb k idealistickému, ač historicky nereálnému obrazu. Zmiňme hlavně dostavbu katedrály Sv. Víta do dnešní podoby či rekonstrukci Karlštejna. Kostel v Mohelnici tak byl doplněn nepůvodními okny, stropy i přestavěnou kamennou sakristií. Na druhou stranu musíme ocenit citlivé zachování původní architektury bez omítek, konzervaci krovů, rekonstrukci a renovaci ozdobných prvků obloučkových vlysů, zubořezu i ozdobených konzolek atd.. Modernizace a dostavby stovek dalších kostelů a památek z rukou jiných architektů zdaleka neproběhly tak citlivě. Mohelnický kostel se tak právem řadí mezi nejzachovalejší, ač dotvořené památky románské architektury u nás. Ale zdaleka nejde pouze o architekturu. I milovníci tajemství a záhad by si sem měli najít cestu. Kostel provází známá pověst o Mohelnické Turkyni. Tu si měl zdejší rytíř přivést coby manželku z jedné z křížových výprav. Pověst je velmi pravděpodobně inspirována záhadnou plastikou dívčí tváře, která se nachází na vnější stěně kostela. Plastika je ovšem dost skrytá, a hledá se obtížně. Je součástí ozdobného obloučkového podřímsí na severní straně kostela, ale ze země je špatně vidět, skrývá se před zraky nad hřebenem štítu boční zákristie. Proto jejích fotografií moc není. Shodou okolností bylo v roce 2020 vztyčeno u severní stěny kostela lešení, z kterého jsem pořídil aktuální detailní snímek. Vzhledem k tomu, že zákristie je dostavená při rekonstrukci, lze pouze spekulovat, zda drobná plastika je v původní poloze. Pokud tomu tak je, mohla být plastika jakousi obdobou tzv. Zeleného muže. Smysl těchto plastik a jejich poselství je zastřeno tajemstvím, které si stavitelé románských i gotických staveb nechávali pro sebe. Do posvátných chrámů víry překvapivě pronikly zpodobení pohanských bohů, případně démonů, obscénních zpodobení pohlavních orgánů (Sheela-na-Gig) i kopulujících dvojic. Ale zdá se, že poselství těchto plastik bylo směřováno zejména ke kněžím. Kamenné tváře s pohanskými a přírodními motivy jim snad měly připomínat nástrahy hmotného žití, které je tzv. sváděly z „pravé" cesty duchovní. Proto je řada zelených mužů vytvořena na vítězném oblouku směrem ke kněžišti a z lodi nejsou často ani vidět. Že k takovým „nástrahám" z pohledu církví přednostně patřila a patří krásná ženská tvář, jistě není třeba dodávat. A tak i plastika nad dávným (a asi i neveřejným) vstupem do kostela v Mohelnici mohla sloužit jako jakési memento a varování „před hříchem". Vzácný pohled zblízka do tváře Mohelnické Turkyně odhalí lehký a tajuplný úsměv, skoro jako u Mony Lisy. Inspiruje a provokuje svým tajemstvím. A nutno dodat, že tajemství jí sluší a není třeba ho za každou cenu odhalovat. Jiří Škaloud
|