Svatojánské lázně

Jsou malým a turisty nepříliš vyhledávaným cílem na okraji Hlinska. Až třeba pojedete do skanzenu  Veselý kopec nebo do Betlému v Hlinsku, nezapomeňte se tady zastavit.

Dnes na místě najdeme malou rekreační osadu s kapličkou, ale svého času to byly poměrně významné lázně. Mohutný pramen zde vyvěral odnepaměti a už v roce 1620 tady Jan Machovský postavil kádě a ohříval vodu pro koupele. O vodě se rychle roznesla zpráva, že je léčivá. Údajně se zde vyléčila i majitelka panství Eusebie Hypolita Františka Berková z Dubé, která snad dala i podnět k postavení kaple sv. Jana Nepomuckého. Tady se ale asi tradice rozchází s realitou. Františka Berková byla totiž zarytou katoličkou a byla známá arogancí k poddaným. Uctění lidového světce Johánka z Nepomuku, který navíc v její době nebyl ještě svatořečen (to se stalo až v roce 1729), není od ní příliš pravděpodobné. Snad tedy první kaple, která skutečně vznikla už za jejího života v roce 1645, byla zasvěcena jinému ze svatých Janů, a až později byla víra přenesena na Jana Nepomuckého. Na začátku 19. století tady už stály lázeňské domy a hospoda. Konala se tady divadelní představení, koncerty i zábavy. Místo žilo společenským životem, ale jako mnoho dalších malých lázní i tyto zanikly začátkem století dvacátého. Zůstala jen kaple, která je dnes už zase vzorně opravena. A hlavně zde stále vyvěrá silný pramen skvělé vody. Vždy mě fascinuje, když vidím a čtu si o nestálosti lidských osudů a peripetiích dějin, které my lidé považujeme za tak důležité. A podle toho, na které straně zrovna stojíme a zda jsme spokojeni či nikoliv, se naše žití snažíme změnit či naopak zachovat. A po celé ty věky našich proměn voda stále teče, pramen chrlí stovky a tisíce litrů každý den, noc, měsíc i rok. Pijí a léčí se z ní přátelé i nepřátelé. Pokrok letí vpřed od zhoubné náboženské třicetileté války, přes konec feudalismu, přes racionalismus a osvícenství. Voda stále teče a my se národně obrodili až k samostatné demokracii a republice. Spolu s námi voda a kaple trpěla dalšími válkami i následným komunismem, umírali a snad se tu i rodili lidé, voda tekla pro chalupáře, mlsně jí obhlíželi stavitelé vodovodů, aby se zas, na chviličku několika desítek či doufejme stovek let, osvobodila od rizika zmaru a zániku. A voda stále teče, nepřetržitě, po stovky let, miliony litrů nové a přitom stále též vody. A nám poutníkům připomíná, že to my jsme tu nakrátko, a ona snad navěky. Naše vize, sny touhy, přání a konání se mění v kontextu dějin i vynálezů, ale pramen trvá a přináší kontinuitu přes věky krátkých lidských životů. O kolik víc potřebujeme k absolutní úctě a vděčnosti za to, že Matka Země stále dbá o náš životní prostor? A co víc chceme jako příklad toho, co je třeba zachraňovat? Ve chvíli, kdy jsme dospěli k síle a schopnosti zničit i to, co jsme lehkomyslně považovali za věčné? Místo u kapličky v bývalých Svatojánských lázních u Hlinska je opravdu božím místem, ať už tím vaším Bohem je cokoliv či kdokoliv.        

Jiří Škaloud