Iva Danková 

Havran

Na rameno padlo mi
kousek černé tmy.

Tmavé pírko vznášelo se ve vzduchu,
doteď neměla jsem ani potuchu,
že už jsou zpátky, už jsou tady,
snad přiletěly od dryády,
celá hejna, celé řady.
Čtou mýty někde shůry,
klovají je do stromů kůry,
i když někoho pohled na ně drtí,
není to orákulum o úmrtí,
jsou to krásné sny
o svobodě, lásce a věrnosti.

Zdravím je nahlas i potichu,
i když temní, tak zcela bez hříchu.
Ambice si nedělám
že "never more" snad překonám.
Ale ta černá, černé peří
vždy pocity mé zcela zčeří
a tak černý inkoust nabírám,
hold těm krásným tvorům vzdám.


Strom

Duchu tohoto stromu,
kam teď budeš chodit domů?
Ještě tě cítím, ještě jsi tady,
díváš se mi do zahrady.

Léta viděla jsem tě tu stát,
vody často nebylo akorát,
vody nebylo často dosti,
kdy přiblížil se horizont událostí?

Nebylo už cesty zpět,
strom začal smutně šedivět.
Pouť k zemi pak byla velmi pomalá,
koruna větvemi skřípala,
vody, které bylo dosud málo,
najednou kde se vzalo tu se vzalo…

Příval podemlel kořeny,
ukončil to trápení.
Kmen padl a ten sten
mě v duši zabolel.