Ne z knih, ale z pramenů, kamenů a stromů se učte.
Mezi korky a kameny

Portugalsko - region Alentejo. To byl cíl naší malé skupinky. Nebyl to cíl náhodný,  okouzlila a zlákala nás sem kniha "Snové kameny" -  Vesnička Guadalupe a nedaleký kamenný kruh Almendres. Dějiště knihy a hnací síla naší cesty.  Několik měsíců jsme tam přebývali pouze v představách, než nastal ten správný čas. Ten vyvolený měsíc byl květen, kdy je počasí přijatelné pro turistiku. Oblast Alentejo (na jihu země) se může chlubit několika nej. Je největší, nejméně osídlená, nejteplejší a s největším počtem korkových stromů. To říkají oficiální prameny. My jsme žasli nad množstvím obydlených čapích hnízd, nad spoustou bez přestání štěbetajících jiřiček. Nad jejich hnízdy, postavenými všude, kde to jen bylo možné. Nad nekonečným množstvím rozkvetlých kvítků ve všech odstínech žluté a oranžové. Nad poli v barvě fialové. A pak něco na co jsme se těšili nejvíc, nad velkým množstvím megalitických památek. Ale taky nad všudypřítomnými ploty. Chvíli trvalo, než jsme pochopili jak se mezi nimi pohybovat. K cíli většinou vedla nenápadná "vrátka".
 
Tohle všechno jsme viděli. Ale pak tu byl  pocit,  pocit krajiny poklidné, přívětivé a vstřícné až magické. Krásných a zajímavých míst jsme navštívili dost, ale vybírám ty, které na mě zanechaly největší dojem.

Korkové duby - první dojem, smutek. Kmeny ořezané až na holé tělo. Taky pocit nepatřična, že si je tu tak nahaté prohlížím. Byla jsem umlčena názory, že to stromům nevadí, ale ptá se jich někdo? Musím však uznat, že si jich Portugalci váží a jejich kácení je zakázáno. Kůra je silná až třináct centimetrů a zabraňuje přístupu vzduchu ke kmeni a tím i požárům. Sklízí se ručně, a postupně se znovu obnovuje. První sklizně se farmář dočká po pětadvaceti letech a následně je možno sklízet každých deset let. Kůra z první sklizně je využita pro izolaci, podlahy a suvenýry. Na  zátky je možné použít korek až po padesáti letech. Na rozdíl od jiných dubů je tento stále zelený.
 
Proč jsem je zařadila do výběru pěti pro mě nejzajímavějších cílů? Ne to pro jejich užitek. Staré stromy mají větve  rozloženy do šířky a koruna stromů vypadá jako baletka se  sukněmi obrácenými k nebi. Až se zdá, že se musí každou chvíli ulomit nebo vychýlit. Ale strom ví přesně, jak větve usadit. Přitahovaly moje pohledy pro svou vznešenost a rovnováhu.

Gruta do Escoural ve vesnici Montemor-o-Novo. Nejstarší archeologické nálezy pocházejí z období 47 000 př. n. Jsou složeny ze sady pazourkových nástrojů. Pozůstatky neandrtálských lovců a sběračů. V letech (25 000-15 000 př. n. l.) se jeskyně Escoural stala „skalní svatyní", nejzápadnější evropskou svatyní, se stylově rozmanitými rytinami  a malbami. Můžeme tu vidět figury zvířat, ale i geometrické kompozice v černé i červené barvě. V pozdějších dobách byla využívána jako nekropole.
 
Jeskyni jsme neměli v plánu a narazili jsme na ni náhodně při cestě za "kameny". Okamžitě bylo jasné, že ji musíme vidět. Bylo však zavřeno a informace: "Prohlídku je nutné objednat 24 hodin dopředu" jsme vzali jako výzvu. Na uvedeném telefonním čísle se paní uvolila, že nás jeskyní provede. Viděla jsem nádherné pravěké kresby v Lascaux a Chauvet ve Francii. Dokonalé kopie. Tady jsme se ale dívali na kresby, které sice byly vodou a časem omleté, ale vědomí, že tady na stejném místě člověk před dávnými lety stál a maloval, bylo fascinující a zároveň dojemné. S úžasem jsem poslouchala výklad a cítila velké souznění. Průvodkyně srostla s prostředím a zdálo se, že k jeskyni má i měla velmi blízko. Informace, že si lidé v té době ještě uměli předávat informace mimosmyslově, byla vyřčená samozřejmě a s jistotou.

Cante Alentejano patří k nejsilnějším tradicím Alenteja spolu s kuchyní Alentejo a vínem Alentejo. Tradiční vícehlasný zpěv, který zpívají amatérské sborové skupiny. Nemá žádnou instrumentaci a má výrazné melodie a texty. Posluchači se cítí tak trochu „alentejanos", když poslouchají hlasy sborových skupin, které jim sahají do duše. Cante je zapsáno na seznamu nehmotného kulturního dědictví lidstva UNESCO. Témata většinou odkazují na přírodu, život na venkově, mateřství a náboženství. Texty písní, které zpívají muži i ženy, jsou většinou smutné. Dávají vědět, co jejich duši chybí. Tradice Cante je dlouhá celá staletí. Předávali si ji rolníci, když pracovali na polích. Ale také když se scházeli, aby si odpočinuli. A činí tak dodnes.
 
Tohle všechno jsem zjistila až dodatečně. Byla to tichá radost, která mě přiměla k pátrání, poté co jsem pod hradbami zachovalého středověkého městečka Montsaraz spatřila památník, skupinu postav v životní velikosti, ve 2D provedení. Bez barev, jen surové, rezavé železo. Popis, jako většinou v této oblasti, jen portugalsky.

Cromlech Portela de Mogos  se nachází na vrcholu malé vyvýšeniny, 400 metrů vysoké, 12 kilometrů od Evory. K málokteré megalitické památce  lze dojet podle směrovek. Tahle by si to zasloužila. Nebyla v itineráři a objevila jsem ji bloumáním nad mapou. Ani podle  navigace nebylo jednoduché ji najít. "Cesta" vedla mezi korkovými duby a dlouho jsme ho neviděli. A najednou, kde se vzal, tu se vzal. Byl před námi. Na první dojem útulný, útěšný kromlech. Tvořený dvěma soustřednými kruhy menhirů o průměru 12,5 a 5 m. Menhiry byly vytvořeny z místních granodioritů, (vyvřelá hornina s velkým obsahem křemíku) do převážně vejčitých uhlazených tvarů.  Některé z menhirů byly vyzdobeny motivy - důlky, kříži, kruhovými tvary. Kruh byl "objeven" v roce 1966 a v roce 1995 bylo vztyčeno několik padlých kamenů. Tehdy byl datován jeho vznik do středního neolitu.
 
Kruhu jsme věnovali hodně času a i on věnoval čas a péči nám. I když byl opravován, jeho energie je silná. Prošla jsem všechny kameny v kruhu a po chvíli soustředění mě každý uvedl do pohybu. Každý do jiného. Pocit, že kameny nějakým způsobem léčí tělo, jsme si všichni potvrdili.  Nejsilnější pocit - vděk.

Almendres Cromlech, kamenný kruh, největší na Iberském poloostrově. Byl vztyčován ve třech etapách. Soustředné kruhy sahají až do raného neolitu (6.tis. př. n. l.)  Komplex dvou nepravidelných elips byl postaven během středního neolitu (5 tis. př. n. l.). V poslední fázi neolitu byly obě části upraveny do podoby, kterou si zachovávají dodnes (4 tis. př. n. l). Z původních 100 kamenů se jich dochovalo 95. Nedaleko, na kromlech napojený, je vztyčený Almendres Menhir. Během letního slunovratu při pohledu z kromlechu ukazuje na východ slunce.
 
Tento kruh jsme navštívili třikrát. Poprvé se jednalo o nesmělé seznamovací tanečky. Menhirů je hodně a nevěděla jsem, který dřív obejmout. K objetí jejich krásné uhlazené vejčité tvary přímo lákaly. Při druhé návštěvě bylo jasné, že seznámení dopadlo víc než dobře. Připadala jsem si, že jdu domů. Nějak jsem se ocitla ve středu a moje tělo si zvolilo prenatální polohu a přijímalo tu energii, kterou kruh pro mě zvolil za nejlepší. Z celé sestavy kamenů vyzařovala silná pozitivní energie. Energie matky Země. Vlídná a mateřská. Bylo to jako by mě vzala do náruče.  Plodnost a láska. Potřetí jsme odcházeli po západu slunce. Měla jsem pocit, že opouštím domov.
 
Navštívili jsme i pár starobylých městeček, také Evoru a Sintru. Většinou jim nebylo ublíženo agresivní zástavbou a jsou moc pěkná. Ale daleko sofistikovanější popis lze najít v průvodcích.  

Je zjevné, že portugalská oblast Alentejo mě nenechala být chladným pozorovatelem, ale dokázala ve mě vzbudit spousty různých pocitů. Tahle krajina  na okraji Evropy, do které jsme na chvíli nahlédli, je stále prodchnuta spiritualitou, která nebyla přerušena. Ať jí to ještě dlouho vydrží.

Obrigado. Děkuji.

Iva
Cante Alentejano
Cromlech Portela de Mogos
Cromlech Portela de Mogos
Anta Grande de Herdade
Almendres Cromlech
Almendres Cromlech
kromlech a menhir Almendres
Poco Iniciatico v Sintře
designed by Panavis & Panadela | contents ©2024 Putující | powered by Online Shop Panavis v2.8 & Quick.Cart