Loupežnický stůl

Máloco provokuje lidskou fantazii tak, jako kameny s miskami. Ať už oprávněně nebo více často mylně, bývají tyto kameny označovány za místa jakýchsi dávných a temných rituálů obětování.  Misky jsou v představách plné krve, odtékající kanálky na zem, či vyplňující jakési záhadné vzory prasklin v kameni.

     Loupežnický stůl na Velkém Mehelníku je podle všeho ryze přírodní výtvor. Všude v okolí nalezneme celou řadu krásných kamenů stejného složení i podobných tvarů. Jedná se o tmavou hrubozrnnou žulu, tzv. durbachit. Balvany na vrcholu tvoří zbytky původní vrstvy, která podlehla erozi a střídá se se světlejšími kameny metagranitů jiné barvy i struktury. Vrcholové kameny jsou pro geology krásnou ukázkou kulové odlučnosti a mrazového rozpadu.

Nic proti tomu, ale současně neupírejme našim fantazií obdařeným předkům schopnost využít dílo přírody pro vlastní potřebu. Přirozený kamenný stůl, na jehož povrchu stále můžeme rozeznat prohlubně připomínající misky, určitě mohl sloužit k blíže neznámým obřadům. Jistě závažným důkazem takové činnosti je nález keramických střepů nádob z halštatské doby a dokonce nález bronzového náramku. Vrchol Mehelníku je podle některých názorů považován za výšinné hradiště, ale spíš šlo o posvátný prostor, v kterém kámen skutečně mohl sloužit náboženským obřadům. Kultury doby bronzové i železné v okolí prokazatelně žily a těžko mohly tak výrazný vrchol s kameny pominout. Ostatně i název Mehelník má být zkomoleným „mohylníkem", tedy pohřebním prostorem s mohylami. Případně mohl být odlesněný kopec sám o sobě považován kvůli svému tvaru za jakousi obrovskou mohylu. Zcela jistě jsou i dnes kameny na vrcholu kvalitní aktility a menhiry. A je jedno, zda jsou uměle vztyčené, či jsou dílem přírody. Ve svazích kopce i na vrcholu přitáhne pozorného poutníka řada zajímavých kamenů, a čím delší čas u nich strávíme, tím více se dovídáme. O místě, o historii, o lidech, kteří tu žili, a hlavně o sobě. Jsou to informace skutečné, nebo jen dílo naší představivosti? A proč by dílo naší představivosti nemělo být skutečné? Hledačům „pravdy a skutečnosti" doporučuji číst Platóna a další klasiky. Ostatním pak mohu nabídnout kvalitní meditaci na posvátném a energie plném místě.

V řadě kamenů kolem najdeme praskliny, kulovitě odloučené vrstvy, výklenky a dokonce i Pimonovu jeskyni. Jeskyně to není velká, spíš jen výklenek mezi kameny, ale Pimon je duch, a tedy nikterak velkou jeskyni nepotřebuje. Stlačí se. Ostatně, napadlo vás někdy, jak velký prostor zaujímá nehmotný duch či astrální bytost? Nejsou naše představy zase jednou poněkud antropocentrické?

Zajímavé jsou tu tzv. xenolity, neboli cizorodé kameny jiných hornin, které najdeme na řadě kamenů. Vystupují ze stěn kamenů a jsou nápadné svým odlišným složením. Jde o vmísené kameny, které se v dávných dobách dostaly do lávy a přežily téměř v nezměněném stavu miliony let procesu následného chladnutí lávových těles a krystalizace žuly. Milovníci menhirů v nich mohou nacházet ovládací tlačítka, oka menhirů, případně neuralgické body vyzařující energii. Vždy jde o místa velmi silných a vzdorujících energií, které jsou pro senzibily jakýmsi svítícím bodem kamene. A jak by to mohlo být jinak, když si uvědomíme, jakou cestu má za sebou úlomek horniny, která je nepochybně mnohem starší, než samotná žula, která jí obklopuje. Geologie, složení, původ i horninové anomálie jsou dozajista tvořícím prvkem těla každého aktivního kamene, ať už je za jeho působením cokoliv.

Jiří Škaloud