|
Dřín obecný ● Hradiště Libušín ● Město Libušín i nedaleké raně středověké přemyslovské hradiště se nachází asi pět kilometrů na severozápad od centra Kladna. Zdejší lokalita byla od pravěku osídlována napříč celým lidským časem. V době bronzové, halštatské, laténské, od vrcholného středověku po raný novověk. O samotném Libušínu, nebo někdy o hradišti U Svatého Jiří, se nedochovaly žádné písemné prameny. Nejstarší nálezy dokazující přítomnost lidí pocházejí z 6. - 7. století, kdy se v těchto místech nacházelo neopevněné sídliště. V okolí zdejší studánky byla nalezena keramika tzv. pražského typu. Samotné opevněné hradiště bylo založeno až ve druhé polovině 10. století, nejdříve však za panování Boleslava I. a jeho funkčnost není zas tak zcela jasná. Zda sloužilo k zajištění hranic, či k ochraně obchodní cesty z Prahy do Poohří, nebo k úplně jiným světským, náboženským či rituálním účelům. Svého času patřil Libušín k nejrozsáhlejším přemyslovským hradištím. Zanikl však velmi záhy, a to pravděpodobně již v druhé polovině 11. století. Hradiště stávalo na ostrožně přístupné pouze od jihozápadu v nadmořské výšce 400-402 m. Severní okraj areálu byl v průběhu 20. století narušen činností uhelného dolu Schőller. Součástí hradiště je kostel sv. Jiří, spíše ze 13. než dříve udávaného 10. století. Ve 12. století spojil kronikář Kosmas své vyprávění o Krokově dceři mystické kněžně Libuši s tímto místem, kde měla žít, věštit i zemřít. Bohužel nám to o nějakých 400-500 let nehraje. Každopádně místo stojí za návštěvu. Energie soustředěná v samotném kostele je více než zajímavá a nese si své informace. A pokud vás více zajímají předkové, odsud necelých 20 km vzdušnou čarou dále na severozápad se nachází další místo osídlované již od pravěku, další raně středověké přemyslovské hradiště Dřevíč (viz. web), ale to je již jiný příběh. O Lučanech a Luckých válkách nebo o Únětické kultuře. Naším dnešním cílem však není hradiště, ani kostel, nebo studánka, kterou jsme se snažili povzbudit, ale dřín obecný, Cornus mas, česky také dřín jarní. Listnatý rozložitý keř, nebo strom dorůstající výšky okolo sedmi metrů, vzácně potom až k deseti. Jeho plody jsou jedlé a dřevo velmi tvrdé. Patří mezi první na jaře vykvétající dřeviny. Především časným kvetením je první spásou pro včely a motýly. Již koncem února a v průběhu března se ještě před olistěním objevují malé žlutavé květy. Centrum jeho výskytu je v Malé Asii a na Balkáně. Jedná se o starou teplomilnou a suchomilnou kulturní rostlinu a u nás nemusí být zcela původní. Jeho výskyt je v ČR soustředěn do několika oblastí. Českého krasu, Dolního Povltaví, Českého středohoří, střední a jižní Moravy. Jeho červené plody zvané dřínky, dozrávající v pozdním létě a podzimu, mají velmi vysoký obsah vitamínu C. Dříve se hojně používaly k výrobě džemů, sirupů, kompotů a zavařenin jako zdroj výživy na dlouhou zimu, ale i při střevních a žaludečních obtížích. Ze semen se pražila náhražka kávy. Na Slovensku se z plodů pálí silný alkoholický nápoj tzv. drienkovica, s asi 53% obsahem alkoholu. V Orientu si jeho plodů váží i dnes a připravují zde z nich perský sorbet, osvěžující ledový nápoj s dřínovou šťávou. Latinské jméno Cornu, znamenající paroh, roh, získal dřín podle tvrdosti svého dřeva. Vyráběly se z něj tkací člunky, různé nástroje, mlýnská kola, používalo se v kolářství, nejen Řekové z něj vyráběli oštěpy. Dřín na Libušíně patří mezi nejmohutnější dříny, které můžeme u nás potkat. Může se chlubit výškou přes osm metrů a průměrem koruny až patnáct metrů. Jeho vysazení či náhodný výsev lze odhadnout někam do první poloviny 20. století. Tedy jde vlastně o mladý stromo-keř, který ale už ledaco ví a z vyprávění starších zná mnohé legendy. Třeba tu o Pražském drakovi. A umí moc hezky vyprávět. Tak zkuste, zda řekne i něco vám... třeba tu o Libuši. 
Klidné a šťastné léto. Petr a Vlaďka
|
