Moje kamarádka pračka

Co máme společného já a moje pračka? Už slyším pár vtipných komentářů. (Každého propereš, kdo je chytřejší, kdo náročnější na energii (u mě jídlo)... Ne ne! Takhle to my dvě nevidíme. Žijeme víceméně ve shodě, přesto pračka začala trochu zlobit. Ukázalo se, že má vlastní hlavu, či snad své dny. Nejprve si svévolně začala přehazovat nastavené hodnoty. To jsem ji dlouho tolerovala a trochu její anarchii a vzpouru chápala. Tady se nějaká shoda se mnou najít dá. Ale když začala poskakovat a téměř zbourala zeď, skoro si podepsala svůj ortel. To já nedělám a druhým netoleruji! Začala jsem tedy podnikat kroky k její výměně, prozkoumala trh. Pak ale padlo moje oko na vodováhu pračky. A ejhle! Vzduchová bublina o pár milimetrů, nejvýše dva, vychýlena ze středu. Hlavou mi projela vzpomínka na seriál "Návštěvníci". Centrální mozek lidstva měl také své vrtochy a stačila malá podložka a lidstvo bylo zachráněno. Naděje na dohodu svitla. Třeba bude diagnóza stejná. A ano. U pračky se mi rovnováhu podařilo najít. Pár milimetrů stačí a nic nepracuje tak jak by mělo. A kde že je ta shoda? V hledání rovnováhy. Trochu jsem pračce záviděla. Kdyby to bylo tak jednoduché i u mě a potažmo u všech lidí! Kdyby tak stačil nějaký malý kousíček, někam něco prostrčit, přidělat, přilepit a harmonie by byla nastavena. To by bylo!!

Ale jsem si jistá, že bych chtěla, aby mi kdosi kamsi cosi přidal? Byla by to pak moje rovnováha? A tak jdu pomalu, zlehka a vytrvale a sama se sebou… Hledám ten kousíček, tu podložku, mikrometr po mikrometru posouvám bublinu vlastní rovnováhy. Ale dělám to sama, pračka mi už víc nepomůže. To je i důkaz, že jsem chytřejší… Cesta hledání je totiž daleko hezčí a dobrodružnější než naordinovaná podložka.

Píšu, zatímco pračka spokojeně přede a obě víme, že i tahle úvaha měří jeden mikrometr.

Iva (a družka pračka)

Já a moje výzva – pračka

Když jsem byl mlád, oženil jsem se. Vzal jsem si bohatou, měla výbavu a mezi ní i automatickou pračku Tatramat. V té době to bylo něco! Prala sama (ta pračka), stačilo dát prášek (do pračky) a zapnout. Nádhera! Co na tom, že prádlo moc nevyprala, moc nevyždímala a rozhodně neusušila. Co na tom, že poskakovala po koupelně jako neklidná klisna. Hospodyňka měla čas na jiné důležité domácí činnosti a dupání a rachot z koupelny jí informoval, že pračka pere. A pračka prala a prala, během dvaceti let vyprala tisíckrát na nás i naše dvě dnes už dospělé děti. Prala a prala, postupně si v dlažbě podlahy vyskákala důlky, pak zákopy. Možná si teď říkáte, že to byla dobrá značka, ale pravda je jiná. Pračka byla hlavně jednoduchá a mělo jí také hodně našich známých. Jak obnovovali ty své pradlenky, vysloužilé tatramatky končily u mě. A to byla výzva – vyměň buben, vyměň domečky, utěsni čerpadlo, vyměň těsnění, vyměň programátor, nakonec i motor a nějaké plechy. Z původní pračky toho moc nezůstávalo, vždy stačilo proklínat a zfackovat zpouzející se zarezlé šrouby, vyndat, zandat, provést příslušnou transplantaci, a pračka poslušně sklopila víko a sloužila dál… Výzvy vzpouzející se pračky jsem zaháněl s lehkostí sobě vlastní…  A pak to přišlo, došly díly, a došla trpělivost mé choti. Místo solidní kovářské práce nastoupily plasty, jednorázové neopravitelnosti, SMD tišťáky, kurvítka, programy k nepochopení, dynamické vyvážení bubnu. Nová pračka tiše přede v koupelně a odmítá poskakovat. Když jí naštveme příliš velkou dávkou prádla, odmítá i prát. Manželka to pochopila už dávno, a chodí kolem ní po špičkách. Já klopím víko, a dělám něco jiného, abych vydělal na novou. Protože vím, že to přijde už brzo – „jó pane, to už vám dneska nikdo neopraví, a ani se to nevyplatí…“    

A co z toho plyne?

 „Výzvy se mění, ale pračky zůstávají“

Jirka (a vítězka pračka (druh))