Kamenné varhany

Kamenné varhany jsou geologickým fenoménem sloupcové odlučnosti hornin. Pravidelné rovnoběžné sloupy svou podobou skutečně připomínají slavný hudební nástroj. Zkusme si na něj trochu zahrát a zjistit, jakými tóny zní.

Povídání o kamenných varhanách nemůžeme začít jinde než na Panské skále u Kamenického Šenova. Fotogenická podoba tohoto lomu inspirovala mnoho filmařů, takže skálu znají asi všichni z řady pohádek. Dokonalé štíhlé sloupy téměř černého čediče jsou doplněny vodou jezírka. V lomu se už od první republiky netěží, takže vypadá velmi přírodně. Čedič (bazalt) je magmatická hornina, tedy vlastně láva, která se prostřednictvím sopek dostala na povrch, nebo ztuhla v přívodních kanálech a sopouších kráterů. Čedičové sloupy jsou obvykle nepravidelně pěti nebo šestiboké a dosahují až dvanácti metrů délky. Nikdy nevznikaly v lávě vyvřelé na povrch. Tam je chladnutí příliš rychlé a víceméně všesměrné. Ale pokud se láva zastavila a ztuhla v sopouších nebo v žilách pod zemí, chladnutí probíhalo pomaleji a hlavně v určitém směru. Hornina žhavé lávy má zhruba o 6% větší objem, než studený čedič a při chladnutí se tedy smršťuje. To vede k vytvoření napětí, které trhá horninu na kusy. Podobný efekt můžeme pozorovat například ve vysychající louži. Bláto na dně praská díky smršťování na nepravidelné kusy a vytvoří charakteristické „kry" suchého bláta. Děje se tak od povrchu, který vyschne nejrychleji, stále hloub do bahenního nánosu. Nahradíme-li vysoušení ochlazováním, efekt je velmi podobný. Při chladnutí odlučnost postupuje ve směru nejstrmějšího teplotního spádu, od plochy lávy, která je v kontaktu s chladnějším a teplo lépe odvádějícím horninovým okolím, směrem do hloubky čedičového tělesa. Proto na směru čedičových sloupů můžeme dobře poznat a pozorovat, jak hornina chladla.

Asi největší odkryv čedičových sloupů můžeme vidět v bývalém lomu na Zlatém vrchu. Najdeme ho severně od Kamenického Šenova, šest kilometrů od Panské skály.  Stejně jako vedlejší Stříbrný vrch jsou oba kopce čedičové, na obou býval lom a na obou můžeme pozorovat sloupcovou odlučnost. Sloupy ze Zlatého vrchu se údajně používaly i při stavbě mořských hrází v Nizozemí. Průmyslová těžba zde byla definitivně zastavena až v roce 1973. Při rekultivaci byla lomová patra sjednocena a odkryla se tím impozantní lomová stěna, tvořená až třicet metrů dlouhými dokonale vyvinutými čedičovými sloupy. Tato stěna je tak ještě mohutnější, než známější Panská skála. Pohled na ní je velmi emotivní, což nám naznačí, že i geomantické energie zde budou zajímavé. Pokud upřednostňujete absolutní klid na meditaci, doporučím vedlejší Stříbrný vrch, kam nepřijde prakticky nikdo.

Čedičové skály jsou obecně téměř vždy napojeny silně dolů na Matku Zemi, jsou to vyvřeliny a i proto mají v sobě spoustu vnitřního ohně. Jsou daleko „zemitější" než třeba usazené horniny jako pískovec či vápenec. Zejména vápence jsou často biogenního původu, a z hlediska vnitřní energie jsou hodně „živočišné", eroze je rychle přetváří a proměny se týkají i jejich energií.  

Vývoj i složení bazaltů vypovídá i o jejich energiích. Už víme, že čedičové sloupy tuhly pod zemí a chladly o poznání pomaleji, než láva vyvřelá na povrch při sopečné erupci, ale i tak byla rychlost chladnutí mnohonásobně rychlejší ve srovnání s chladnutím hlubinných magmatických hornin, jako je například žula. Ta chladla po tisíce i miliony let, a díky tomu měla čas ke krystalizaci jednotlivých minerálů, které můžeme v žule snadno rozlišit pouhým okem. Naopak v rychle zchlazených lávách můžeme krystaly pozorovat pouze pod mikroskopem. Navíc čediče (bazalty) jsou zásadité a nemají dostatek křemíku. Krystalický oxid křemičitý (křemen) v nich vůbec nenajdeme. Chemické složení i mikrokrystalická struktura ovlivňuje schopnost práce s informacemi a možnost jejich programování. Z hlediska tvůrčí energie matky Země to rozhodně nevadí, ta to ve svých dílech zvládá velmi dobře, ale pro lidskou práci jsou čediče i další vyvřeliny velmi rigidní a pochopení lidské energie a naší snahy o programování je pro kameny obtížné. Zřejmě i proto jsou čediče coby menhiry používány jen výjimečně. V původních megalitických dílech a strukturách mi není známo žádné použití takovýchto vyvřelých hornin. V novodobě postavených dílech je už najdeme spíš, třeba v kromlechu u Zichovce. Ten je nazván „replikou prehistorického kamenného kruhu", a byl postaven v roce 2010. Najdeme tady třináct bloků vesměs vyvřelých hornin.

Zajímavý obrázek užití různých hornin menhirů se nabízí například na bazaltové skále Slánské hory, kde mimochodem také najdeme výchozy se sloupcovou odlučností čediče. Přesto původní menhiry, které na Slánské hoře stály, byly (a dosud jsou) křemencové bloky (sluňáky). To samé bylo na nedaleké Vinařické hoře, což je bazaltový stratovulkán. Na vrcholu stávaly opět křemencové menhiry, jeden zbytek je dnes k nalezení jako součást pomníku dole v obci. Budiž to nápovědou, že z hlediska práce s energií kamene je jeho materiál docela důležitý. Snad i záměrně byl využíván efekt kontrastu obou kamenů - bazaltové podloží s dokonalým spojením na matku Zemi, a na něm jako „anténka" nahoru křemencový blok menhiru.

Rotavské varhany jsou dalším krásným místem s dokonalým vějířem sloupů čediče. Tuto přírodní památku najdeme asi kilometr východně od obce Rotavy v okrese Sokolov. Vede sem stejnojmenná naučná stezka. Jedná se snad o nejestetičtější vějíř kamene, jaký u nás můžeme pozorovat. Zatímco Panská skála zaujme svou dramatičností, Zlatý vrch svou mohutností, Rotavské varhany nás obejmou svou laskavostí a vesměs příjemnými pocity. Snad to vychází z šikmo uložených a zužujících se sloupů, které matou falešnou perspektivou a dělají stěnu opticky mnohem vyšší a převislou. Navíc šířka sloupců se plynule zmenšuje od boků lomové stěny do střední části, takže to vytváří optický dojem, že stěna je prohnutá a obklopuje nás. Rotavské varhany se podobají milíři nebo indiánskému stanu. Jsou údajně nejdokonalejším čedičovým milířem v Česku. Vnímavému návštěvníkovi připadá, že se sloupy nad něj sklání a vytváří jakousi aureolu a převislou střechu nad hlavou, která chrání před nepohodou a zlem. I toto místo vzniklo uměle. Býval tady lom už v 18. století. Zdejší druh bazaltu je slabě magnetický, obsahuje až 15% železa v podobě magnetitu a byl užíván jako železná ruda. Zdejší čedič je navíc silně alkalický, což způsobovalo snížení tavicí teploty ve vysoké peci. Později už byl kámen používán „klasicky" jako kamenivo a štěrk. Nejčastěji jsou hranoly šestiboké, méně již pěti a sedmiboké. Čedičové sloupce dosahují výšky až dvanácti metrů.

To že čediče jsou takové „vzpurné" kameny, neznamená, že na přirozených bazaltových skalách nenajdeme celou řadu velmi silných energetických míst. Vnitřní oheň a silné zemské energie spolu tvoří dobrý protipól k ohni Slunce, tedy řada takových míst může být svatyněmi kultů Slunce. Ostatně víme, že bazalty a znělce jsou hlavní tvořící horniny celého Českého Středohoří, samotného Řípu i Milešovky či Hradišťan. A o síle zdejších kopců není třeba pochybovat...        

Vzácně můžeme sloupcovou odlučnost pozorovat i na jiných horninách než je čedič. Na pískovcovém hřbetu Dutý kámen, jižně od silnice u Drnovce u Cvikova najdeme nejen krásné skály, ale i ukázku tohoto jevu na pískovci. Pískovcový hřbet je proťatý po celé délce žílou třetihorní vyvřelé horniny, zvané polzenit. To je hornina nazvaná podle německého pojmenování Ploučnice, a je to takový trochu jiný čedič. Tato žíla ale nikde nevystupuje až na povrch, takže její existence byla potvrzena teprve při hloubení silničního zářezu v 70. letech 20. století. Třetihorní láva vyplnila žilní puklinu v okolních pískovcích a rozpálila je tak, že při následném chladnutí pískovce popraskaly do sloupků velmi podobných těm čedičovým. Jsou jen o něco drobnější a objevují se v nich charakteristické nerovnosti nehomogenních pískovců. Na Dutém kameni je sloupcová odlučnost pískovce viditelná na několika místech, ale nejlépe je vyvinutá na 2,5 m vysokém skalním suku, který stojí asi uprostřed hřbetu. Příroda tady kámen naporcovala do podoby člověkem snadno využitelné. Pískovcové sloupečky byly těženy v řadě jam už od nepaměti... Naštěstí byla těžba včas zastavena a zbytky unikátního kamene jsou chráněny jako přírodní památka.

Další krásnou ukázku sloupcové odlučnosti už jsme kdysi společně navštívili. Nedaleko Českého Dubu najdeme zbytky kdysi monumentální čedičové žíly. Říká se jí Čertova zeď a nachází na katastrálních územích Kotel a Smržov, asi 4 km západně od města. (Píšeme o ní zde .)
Jedná se o pozůstatky skalní zdi tvořené třetihorní čedičovou žílou vypreparovanou z okolních druhohorních pískovců. Zajímavá je tady orientace osy kamenných sloupů. Jsou uložené napříč zdí a při bočním pohledu opravdu vypadají jako jakési uměle navršené cihly. Je to krásný obraz chladnutí puklinové výplně poměrně tenké žíly bazaltu. Chladné pískovce v okolí odebíraly teplo do stran a proto hornina popraskala právě tímto směrem. Původně byla zeď mnohem delší, ale jelikož se většina čediče vytěžila, dochoval se dodnes jen zlomek původní zdi. Nejvyšším dnes zachovaným bodem je Čertův stolec - část čedičové zdi vystupující na povrch a Čertova hlava - solitérní část čediče.  

Kromě pozůstatků Čertovy zdi můžeme kamenné čedičové sloupy u nás v Česku obdivovat pouze v umělých odkryvech, tedy v lomech. Ve světě je najdeme na více místech i v přirozených polohách odkrytých mořem. Asi nejznámější je tzv. Obrův chodník na severním mořském pobřeží Irska, kde je údajně na čtyřicet tisíc sloupů, případně na pobřeží Skotska u Fingal's Cave na ostrově Staffa. Výhodou našich lomů je to, že pokud stojíme v odtěžené části, můžeme nejen dobře pozorovat kvalitní, erozí neobroušené sloupy, ale stojíme i v prostoru, který Matka Země stále drží jako svůj vnitřní svět. S intenzitou jakou poskytuje například pobyt v jeskyni, tak můžeme zažít vnitřní oheň a žár planety a pocítit geologický anorganický život Země. Geolog ocení doslova „zkamenělý" dynamický proces chladnutí lávy, geomant usměrněnou, polární energii jednotlivých sloupů, které se skládají jako jednotlivé malé prvky do obrovského celku spojení. Krásně nám ukazují dávný anorganický předobraz toho, co po miliardě let evoluce vedlo k diferenciaci a oddělení jednotlivých bytostí na Zemi. K oddělení a samostatnosti, která je ale jen zdánlivá. Samostatnost, která nás vede jen k tomu, abychom sloužili jako patník či kámen v dlažbě. Teprve pochopení, že jako jedinec mám smysl, ale životní cíl musím hledat pouze ve spojení s ostatními kameny a patníky. Ve spojení, které vytváří vyšší smysl bytí - tedy cestu a zábradlí.

Jiří Škaloud