Pálavské písně Putujících   (2.část)

Vrcholy

Pálava je nízká hornatina, nejvyšší hora Děvín má pouhých 550 m n. m., přesto je hodně výrazná v kontrastu s okolní nížinou Dyjsko - svrateckého úvalu. Zejména od severu se kopce zdvihají z vod vodních nádrží a působí majestátně. Vápencové štíty hlavního hřbetu Pálavy jsou viditelné hlavně ze západní strany a lákají svou krásou. Pálavou se nazývá hlavní útesový západní hřbet Pavlovských vrchů a ty jsou zase součástí Mikulovské vrchoviny. Celá plocha je chráněna jako CHKO Pálava a přírodní rezervace Děvín a Tabulová. Geologický vývoj hornatiny je velmi zajímavý. Vápence jsou podle paleontologického datování druhohorní, obsahují hodně křemene a díky tomu jsou tvrdé a odolné. Vznikly jako sedimenty v moři v období jury, tedy dinosaurů a staré jsou nějakých 150 milionů let. Ale podloží pod vápenci je daleko mladší, třetihorní. Svědčí to o tom, že celá obrovská zemská kra dávného dna jurského moře se sedimenty vápenců byla natlačena jako příkrov na mladší horniny. Stalo se tak při alpínském vrásnění, při tvorbě Alp a Karpat. Jurská kra Pálavy je tak vzpurným reliktem a cestovatelem, který se nepoddal erozi a sloučení. A ještě před „pouhými" 16 miliony let byla Pálava skutečným ostrovem v moři, skály byly obnažené, už tehdy nabývaly své bizardní tvary a částečně podléhaly vodní i větrné a příbojové erozi.

Geologický vývoj se odráží i do krajinných energií. Tvrdošíjnost, stabilita, odolnost, dlouhodobý pasivní i aktivní odpor proti nepříteli a současně přívětivost, krása a laskavá vstřícnost pro přátele, obyvatele, návštěvníky a zejména milovníky zdejší krajiny. Energie soustředěné sami do sebe proti okolní nepřízni, ohraničené ostrými hranicemi. Tedy - ochrany jsou motivující energií tohoto pohoří už z jeho geologického předurčení. Ostrov stál a stojí jako strážní a hraniční bod hlavně z jižního směru, z rovin Podunají. Díky Pálavě, Znojmu, a pásu Malých a Bílých Karpat jsou dnešní lidské hranice tam, kde jsou. Ochrana kraje a strážní funkce se dá nacházet na mnoha místech pálavských kopců. Ne nadarmo a asi ani ne náhodou spojuje silná linie zdejší Děvín s jeho jmenovcem dole na konci Malých Karpat u soutoku Moravy a Dunaje. Nejen v době Velkomoravské říše byla Pálava nikoliv na okraji, ale ve středu říše i dění. Trvalé osídlení v návršních sídlech a hradištích zde bylo vždy, od doby kamenné o tom máme i archeologické doklady, dokonce se dá říci, že nejméně lidí tady asi žije dnes... Je jasné, že lidé z množství všech kulturních stupňů, kteří tato místa obývali, podle své víry, schopností a vnímání různými způsoby užívali přírodní silové body a hlavně tvořili i umělé svatyně, strážní body a obřadní a rituální místa. Proto tady můžeme najít řady míst, kde se naše poznání o působení míst může rozcházet. Při takových zkoumáních totiž vždy jde o interakci mezi energií místa a mezi tím, co je nám momentálně blízké, co potřebujeme, co nás trápí, nebo co hledáme... Každé staré místo je ovlivněné historií, událostmi, které se tam staly, skutky radostnými i žalostnými, programem víry či přání spojených s různými kulty. Najít a posílit co nejobecněji platnou momentální prospěšnost - to je úkol geomantů. Všimněte si, že s pravdou a skutečností to je propojené jen volně .

Při zkoumání méně známých míst nemůžeme alespoň nevyjmenovat ty známé. Určitě bychom neměli minout vrchol Děvínu, ani hrad Děvičky, Tabulovou horu, Sirotčí hrádek, Kočičí kámen a pochopitelně jižní ukončení Pálavy - Svatý kopeček nad Mikulovem. Na hlavním hřebeni Děvínu více než láká severozápadní skalnatý kraj svahu. Je dnes oficiálně nepřístupný a chráněný jako NPR Děvín. Jedná se o nejcennější biotop vápencových a stepních rostlinných společenstev. V době květu kosatce nízkého i písečného, hlaváčku jarního, petrklíčů, áronů a dalších úžasných rostlin, vypadají skalnaté stráně skutečně neodolatelně. Ale vzhledem k množství lidí navštěvujících Pálavu je třeba zvážit vlastní chování. Ani oficiální jihovýchodní hřebenová cesta rozhodně není špatná...

K trochu méně frekventovaným místům dnes vyrazíme z Klentnice po modré kolem vrchu Obora. Asi po kilometru dorazíme k troskám kaple Sv. Antonína Paduánského. Před námi se otevírá pohled na jihozápad, vlevo Stolová hora, Sirotčí hrádek, vpravo Dolní Dunjovice a Velká Slunečná. V troskách kaple najdeme i chráněné a velmi silné energetické místo. Pohled do daleka, velice slunečné a teplé místo i duchovní zasvěcení kaple, vše by mohlo napovídat napojení na duchovní prostor, přesto jde o velmi silné zemské místo, které bylo vybráno pro stavbu křesťanské poutní kaple až v době rekatolizace po třicetileté válce, v roce 1652. Sto let tu pak žili i poustevníci. Mohli bychom tady hledat a nalézt energie náboženských konfliktů, potlačování staré víry ohněm i mečem, tragedie poražených i oslavy a historii vítězů. Mohli bychom, ale určitě nemusíme. Víra není náboženství a Země nikomu nepatří. Duchovní místo není místo spojené s konkrétním způsobem obřadů provádění duchovnosti. A zemské místo nikdy není jen o hmotě, těle, zachování existence, kolobězích a času. Představy a předsudky jsou filtry, které je třeba občas odkládat. Co nejširší pohled na svět člověka a jeho motivy nám vždy komplikuje cestu k pravdě, ale současně tu pravdu dělá větší a obecnější. Kontrast mezi duchovním a zemským je dám úzkým úhlem pohledu. Vzájemně se to ale rozhodně nevylučuje, naopak vytváří to kýženou harmonii spojení dvou stavů našeho bytí. Místo bývalé kaple nejen pomáhá dokonalému spojení s krajinou a Zemí, ale může sloužit i pro komunikaci s vědomím nejen planety a jejích bytostí, ale i s duchovními entitami libovolného typu. Z takových míst se odchází moudřejší, šťastnější i zdravější.

Trochu v rauši z předchozích energií pokračujeme dál po modré. Krajina nám nedává oddechnout a útočí na naše rozjitřené smysly záplavou petrklíčů, hluchavek a modřenců, třešní ve svatebním hávu, šklebících se bílých skalních štítů a smějícím se dubnovým sluncem. Obejdeme skalní věž Trůn a už jsme pod skalním masivem Martinka. Od té se kdysi dávno oddělila část skály nazvaná Obří kámen. Mezi masivem a skalou je zachované úzká soutěska, která je velmi romantická a působivá a v které můžeme nalézt další zajímavé místo přímo pod vzpříčeným obrovským balvanem zvaným Špunt. Skála nad hlavou působí tísnivě, trochu jako Damoklův meč. Další pěkná místa najdeme na „nádvoří" pod stěnou Martinky.       

Od Martinky už je jen kousek k hornímu konci slavné pálavské Soutěsky. Bílé skály vápenců nám svítí na cestu a v kontrastech se stíny vykukují zvědavé tváře. Skutečnost nebo představy a sny? A záleží na tom? Existují tisíce nehmotných skutečností, tak proč by „hmotnost" měla být kritériem skutečnosti? Soutěska je zlomová rokle, nevznikla tedy působením vody, ale jde tektonickou propadlinu rozpadlé desky. Průsmyk odděluje masiv Děvínu od Kotle. Cesta na pálavská hradiště tudy vedla skutečně od nepaměti. Zejména na severní straně Soutěsky, na vápencových římsách, žili lidé a jejich předchůdci už před statisíci lety. Ve výklencích stěny najdeme i řadu prastarých rituálních a posvátných energetických míst, která jsou ale normálním návštěvníkům nepřístupná. Ale není třeba litovat, nebo se pokoušet o krkolomné a zakázané cesty. Extrémně kvalitní a velmi reprezentativní místo najdeme i nad Soutěskou v pozici skalního útvaru Strážce. Sem se dostaneme snadno po červené turistické značce. Kromě skalního výchozu tady najdeme také symbol a skutečného strážce Pálavy - krásný dub pýřitý. Zdejší energie jsou skutečnou esencí celé Pálavy. Meditace v tomto místě vám může dát odpověď na cokoliv. Za dobré viditelnosti se na jihojihovýchodě ve vzdálenosti osmdesáti kilometrů objevuje zakončení pásu Malých Karpat s odděleným vrškem Děvínské Kobyly nad hradem Děvínem a soutokem Moravy a Dunaje. Tam bývalo další významné osídlení snad všech kultur od paleolitu. Varovné strážní ohně z tohoto místa určitě dávaly lidem Pálavy čas na přípravu před útokem jezdců z panonských rovin...

Jiří Škaloud