|
Jílovské zlaté doly a okolí ● Voda - kámen - strom ● Dnes se vydáme necelých 20 km na jih od Prahy a trochu probádáme město Jílové u Prahy a jeho části, obec Studené a obec Luka pod Medníkem. Vydáme se za posvátnou triádou zdejšího překrásného a bohatého kraje nedaleko od řeky Sázavy. Zlato se zde těžilo přes dva tisíce let. Jedni z nejstarších rýžovníků byli Keltové z nedalekého oppida na Závisti. Počítá se, že za tu dobu se v této oblasti vytěžilo více než 11 tun zlata. Když potom Čechami v 10. století cestoval známý arabský geograf a historik, autor rozsáhlého historického díla „Rýžoviště zlata a doly drahokamů" Alí al-Mas údí nebo jinak také Abú al-Hasan (* 896 v Bagdádu, + 956 v Káhiře), nazval Jílové „zlatou bání v pražské říši". Hlavní role zdejšího kraje proběhla ve středověku, převážně pak za vlády Karla IV., jehož trůn byl hojně podporován právě jílovským zlatem. Roku 1356 bylo město Jílové privilegováno na královské zlatohorní město. V té době zde bylo funkčních skoro pět set dolů, které vydávaly nějakých 65-90 kg zlata ročně (cca 1,5 kg Au za týden). V této době se Jílové stává nejproduktivnějším nalezištěm v tehdy známém světě. Další rozmach těžby nastává za Rudolfa II. Vlastníkem některých zlatonosných dolů a šachet se stává i anglický mág a alchymista Edward Kelley. Těžilo se zde i za husitů. Přesné údaje o těžbě jsou známé z let 1958-1968, kdy zde bylo získáno 1 133 kg zlata. A jak je to v jílovském revíru dnes? Je evidováno přibližně 3,2 mil. tun zásob žilníkového typu s celkovým obsahem zlata 7,5 tuny. Což naštěstí není perspektiva pro obnovení průmyslové těžby, ale lákadlo pro děti, jejich rodiče i vášnivé mineralogy a geomanty. Můžeme zde nalézt více než na 70 různých nerostů. Třeba poprvé na světě popsaný buckhornit, jehož původní návrh jména byl jíloveit. Známé jsou také jílovské telurity zlata. Při správné dávce trpělivosti, pokory a štěstí se na haldách dají najít vzorky zlata. Malé zlatinky si pak můžeme vyrýžovat na zdejších potocích, nebo pod vývěry pramenů, či na samotné řece Sázavě. Ne pro bohatství, ale jenom tak pro radost a čistou energii. Tak pak nezapomeňme projevit vděčnost a poděkovat. Ale ještě než se vydáme do roklí, dolů, štol a podzemí pozastavme se nejdříve ve zdejším okolí. Pramen sv. Václava, lázeň Svatováclavská a kaple sv. Václava. Toto jakoby opuštěné místo se nachází na okraji města Jílové u Prahy. Dle legend voda z tohoto pramene léčila již Karla IV. Už v dávných časech se mezi lidmi šířila pověst o zdejší zázračné minerální vodě poblíž Jílového. Někdy kolem roku 1710 požitím vody ze zdejšího pramene získal zpět svůj ztracený zrak jílovský měšťan Koll. Z vděčnosti zde pak nechal postavit malou dřevěnou kapličku zasvěcenou sv. Václavovi. V roce 1738 byla zahájena stavba kamenné kaple nad pramenem, kde nad ním stála pískovcová plastika světce. V roce 1762 pak byla zahájena výstavba větší horní kamenné kaple. Socha sv. Václava byla v roce 1929 přemístěna do jílovského kostela sv. Vojtěcha na náměstí. Kousek odtud se pak nachází i původní dům E. Kelleyho, dnešní restaurace Florian. Tam se na mistra kouzel můžete přeptat. Během roku 1760 tady jílovská obec otevírá v blízkosti pramene tzv. Lázeň svatováclavskou. Byl postaven lázeňský domek o čtyřech místnostech s vanami a kamny na ohřívání vody. Z roku 1768 je pak k lázním doložen i nový hostinec a polní hospodářství. Zprávy o léčivých a ozdravných účincích zdejšího pramene sv. Václava dorazily až k pražským lékařům. Lékárník Karel Fődiš na základě vlastního zkoumání v roce 1778 informuje..."tato voda pomáhá při chorobách očních, jaterních, ledvinových, bolestech oudových, zimnici a jiných nemocech". Mezi úspěšně vyléčené patřil i poslední opat kláštera sv. Jana na Ostrově a pod Skalou Felix z Ebenholzu, který si zde léčil pakostnici. Antonín Jungmann, profesor pražské lékařské fakulty (bratr známého jazykovědce), píše ve svém článku „České vody minerální a lázně" v časopise Českého muzea z roku 1831..."Jílové, tato svatováclavská lázeň jest svíravé moci a slouží proti kyselosti, ochromení, trhání oudů a svrabu". Lázně se postupem času dostávají do různých rukou, aby ke konci 19. století zcela zanikly. Pramen a zdejší stahující voda ale zůstala. Plná síly i tajemství ze zdejších hlubin. Do katastru obce Studené je to odtud jenom kousek cesty. Zdejší moudrá královna Lípa u Zlatého potoka (354 m. n. m.) už o nás ví, ale ještě tak trochu podřimuje. Údolí se ne nadarmo jmenuje „Studené". Jedná se o chráněnou lípu malolistou o výšce skoro 30 metrů a obvodu kmene skoro k šesti metrům. Má obrovský nadhled i kontakty ve studeném podzemí. A to nejen díky svým kořenům. Nedaleko, nějakých 40 výškových metrů tady má kamarádku, říkají jí Hrušeň u Věnce (392 m. n. m.). Jedná se o hrušeň obecnou o výšce nějakých 16 metrů a obvodu kmene ke třem metrům. Známí jí ovšem důvěrně říkají Šídlenka a pravděpodobně se jedná o letní moravskou odrůdu, která je velmi houževnatá a roztroušeně na ní tady můžeme narazit. Malé žluté hrušky se sklízí v polovině srpna a jsou vhodné nejen k přímé konzumaci, ale i výborné na kompoty a sušení. Strom se již nachází v katastru obce Luka pod Medníkem, známé sídly starých trampů u řeky Sázavy. Ani hrušeň však tady není sama. Roste v aleji při staré cestě a pár družek zde ještě zbylo. A nastává čas vydat se konečně do podzemí k jeho nerostům, pokladům a skvostným vodám. Studenecký potok tady kříží Kocourské doly. Starší povrchové doly mají necírkevní názvy, jako Netopýře, Beránek, Starý Kocour. Nejdeme zde štoly jménem Karel IV, sv. Eligi, štolu Jakuba staršího, či sv. Václava a mnohé další i ty bezejmenné. Dnes zpřístupněné štoly jsou pak pojmenované po sv. Josefu a sv. Antonínu Paduánském. Hlavní důlní práce, které probíhaly ve Svatomichalském oddílu, jsou zavaleny. Mimo jiné zde také v letech 1710-1727 Valdštejnové nechávali razit zlaté dukáty. U žilníků klobásského pásma se jedná o síť drobných zlatonosných žilek. Zdejší rozsáhlé důlní práce tvoří velké množství nepříliš hlubokých jam a odvalů. Jedná se o nehluboké dobývky a povrchové těžby na žilnících. Výjimkou je pak několik štol otevřených v 18. století a dnes nepřístupných. Tělesa žuly jsou zde tvořena systémem křemen-pyritových žilek s obsahy zlata 1-3 g/t a čoček s mocností cm až dm. Doprovodné minerály tvoří pyrit, molybdenit a jiné. Vzácně potom scheelit. Ojediněle byly také nalézány agregáty zlata o váze až několik kilogramů. I omezený hloubkový rozsah zlatonosného zrudnění šlojířské žíly nedávají naštěstí dnes perspektivu pro další těžbu ve větších hloubkách. Už v 18. století šlo převážně o paběrkování v původních středověkých dobývkách s celkovým ziskem nějakých 50 kg zlata. Místní prameny a studánky jsou velmi často výtoky důlních obohacených vod při ústí štol. Štola a studánka U Svatého Josefa, je ražená J-Z směrem z údolí Studeneckého potoka. Sleduje dvě paralelní žilné zóny. Byla obnovena v letech 1718-1730 a podle charakteru dobývek pod i nad štolou se usuzuje na její starší, pravděpodobně předhusitský původ. Celková délka dosud známých chodeb je 280 m, z toho je 200 m zpřístupněných. Na jižním konci se štola dotýká michalského úseku a není dále přístupná. Obě zatopená hloubení mají pak shodnou hloubku 26 m po úklonu. Profil chodeb je šikmý s mírným 6 % sklonem k řece Sázavě a odpovídá směru uložené horniny ve stlačených jílovcích. Středověkým způsobem ražení by práce na viditelných prostorech trvaly 26 let. Tato štola je zakreslena na jedné z nejstarších dochovaných hornických map z r. 1718. Pramen se nachází pár metrů od vstupu do štoly v kamenném okénku v rokli u potoka. Voda vám pak za pohlazení bude ráda vyprávět Josefův příběh. O velké pokoře, smíření s životem a osudem, ale i o veliké laskavosti a odpuštění. Štola je dnes chráněnou kulturní památkou a lze si sjednat její prohlídku za příslušný přijatelný poplatek. V 17. - 18. století došlo k dalšímu většímu oživení zájmu o jílovské zlaté doly. Historická štola sv. Antonína Paduánského je ražená z údolí Studeneckého potoka S-V směrem. Byla obnovena a jen krátce provozována v letech 1753-54. I zde bylo navázáno na starší předhusitské důlní dílo hluboké asi 50 m (22 láter). Protože se ve štole pracovalo jen velmi krátce, vyskytuje se zde nevyrubaná křemenná žíla. Rozsáhlejší dobývka z této doby spolu s průlezem šikmým komínem po dřevěných žebřících do staršího vrchního patra přibližuje obtížný způsob dolování zlata a drahých nerostů a kovů našimi předky. Díky nečinnosti a tomu, že štola byla víc než 250 let nepřístupná se v ní mohly vytvořit velmi pěkné útvary uhličitanu vápenatého, podobné tvarům a jevům vyskytujícím se v krasových jeskyních. Štola není osvětlena a prochází se pouze s osobním světlem. Představuje též technologii hloubení pomocí použití vrtání a střelného prachu. V celé rokli a obzvláště mezi oběma zmíněnými štolami vládnou zvláštní a silné zemské energie. Dávejme tedy pozor, když to tady s námi zatočí. Hlava se lehce zamotá a my můžeme ztratit rychle rovnováhu a půdu pod nohama. A proto ten poslední dnešní pramen, výtok z další štoly si nechme až na samý dnešní závěr, až budeme odtud odcházet. Pramen sv. Prokopa je tím správným občerstvovacím místem. Voda je ledová, pramen je silný, se silným poselstvím z hlubin a zprávou z dnešního putování. Voda je to skvělá, zamotanou hlavu vám rychle vyléčí. A je to taková krásná velká tečka za dubnovým putováním za dnešní posvátnou triádou a zdejší milou krajinou. Na zem sklouzla jarní kouzla ☺ Petr a Vlaďka
|
