|
Sůl nad zlato
Nejslavnějšími moravskými lázněmi s unikátními minerálními prameny jsou určitě Luhačovice. Najdeme tady řadu vývěrů a vrtů. Devět pramenů můžeme i ochutnat či užívat k léčení těla i duše.
Luhačovice a tamní lázně nabízejí poměrně unikátní vodu. Na rozdíl od (v Čechách) mnohem častějších uhličitých kyselek zde najdeme a můžeme pít vody slabě alkalické. Rozpuštěného oxidu uhličitého je v nich také hodně, takže se jim také říká „kyselky", ale jejich pH je slabě alkalické díky velmi vysokému obsahu minerálních solí, které kyselost překlopí v zásaditost. Vysoký je zejména obsah chloridu sodného, tedy naší slavné kuchyňské soli. Rozpuštěná sůl dává zdejším vodám jejich charakteristickou slanou chuť na hranici poživatelnosti a pro někoho i za ní. Dnes máme soli v potravě víc než dost, ale v dávných dobách byly slané prameny vysoko ceněny. Sodík i chlor jsou biogenní prvky, bez kterých se tělo neobejde. Archeologické nálezy svědčí o tom, že zdejší prameny záměrně vyhledávali už pravěcí kočovní lovci. Trvalejší osídlení luhačovické kotliny je známo od 12. století. Lázeňství se tady začalo rozvíjet na panství Serényiů, kteří zdejší majetky získali za třicetileté války a drželi je až do roku 1945. Jak to obvykle bývá, prvotní prameny samovolně vyvěraly na úbočích úzkého údolí potoka Šťávnice (dnes spíš Luhačovický potok), ale rozvoj lázní vyžadoval další a další vodu. Začalo se tedy hledat a hlavně kopat a vrtat. Zprvu se kopaly na prameništích studny, které zachycovaly vody hlouběji a ve větším rozsahu, později se začalo i vrtat a čerpat vodu z větších hloubek. A protože zdejší prameny vznikají víceméně ve stejných vrstvách (zvodních), začaly si jednotlivé vrty a prameny vzájemně strhávat vodu. Luhačovice leží v takzvaném flyšovém pásmu Západních Karpat, což je geologicky komplikované pásmo sedimentárních vrstevnatých hornin, jako jsou pískovce, prachovce, jílovce a slepence, proložených usazeninami dávných vyschlých moří, ale také roponosnými vrstvami a uhlím s kapsami zemního plynu. Sůl a další minerály ve zdejší vodě tedy pochází z mořských solí, uložených v podloží a rozpouštěných prosakující dešťovou a říční vodou. K rozpouštění a vynášení minerálů na povrch významně přispívá i oxid uhličitý. Jeho původ v podzemí je trochu záhadou. Víme, že obvykle je tento oxid produktem dávné sopečné činnosti, ale ta se v těchto místech v geologicky nedávné době nikdy nevyskytovala, alespoň ne na povrchu. Takže zdroj CO2 je pravděpodobně původně rozpuštěný oxid ve slaných vodách obsažený už od počátku vzniku tzv. slaných „akvifer". Podzemní zásoby pevné soli i extrémně slaných solanek s vysokým obsahem oxidu uhličitého známe hlavně z Polska, kde slaných minerálních pramenů je mnohem víc než těch neslaných. Všechna ta sůl v podzemí tedy pochází ze starých mořských lagun, které po vyzdvižení okolní krajiny v období křídy a myocénu před 96-23 mil. let postupně vyschly a byly zaneseny dalšími horninami ze sesuvů a usazenin postupujícího alpínského vrásnění. Vodní tok (dnešní Šťávnice) postupně vyhlodal údolí napříč vrstvami a minerální voda se dostává na povrch po nepropustných vrstvách jílovců z boků údolí. Propustných zvodní je několik nad sebou, proto původní prameny vytékaly volně z boků údolí, ale vrty už zachycují hlubší vodonosné vrstvy, ke kterým se zatím přirozená eroze vodního toku nepropracovala.
Wikipedie: V 60. letech 20. století bylo v provozu 12 pramenů - volně vytékající: Vincentka, Aloiska, Ottovka, Gejzír, Amandka, Elektra, a jímané v mělkých studnách: Antonínka, Čítárna, Janovka, Jubilejní, Ústřední a Sírný pramen. V 70. letech byly navrtány zdroje Bystrica, Dagmar a Elektra II. Havárie kanalizačního sběrače v lednu 1987 vedla k masivní, více než dvouměsíční kontaminaci mělkých zdrojů. Prameny tak musely být podchyceny čerpanými vrty ve větších hloubkách druhé zvodně 30-50 m. Posléze, pro opakující se problémy se znečišťováním, ať už přirozeným nebo antropogenním, zakázalo ministerstvo zdravotnictví v roce 1993 využívání minerálních vod z mělkých zdrojů do 15 metrů hloubky. Zlikvidovány téhož roku tak byly přírodní léčivé zdroje (PLZ) Antonínka, Čítárna, Janovka, Ústřední a Dagmar.
Dnešní situace nabízí k volnému pití devět pramenů a je zde i několik vrtů, které jsou zprovozněny pro užití hostů v jednotlivých lázeňských domech pro pití i koupele. K roku 2025 bylo na území Luhačovic 15 přírodních léčivých zdrojů. Všechny zdejší vody jsou tedy přirozeně chladné, zhruba 10°C teplé, hydrogenuhličitano-chlorido-sodné kyselky s různě vysokým obsahem solí. Také doprovodné minerální látky slabě kolísají a dodávají vodám nejen mírně rozdílnou chuť ale i účinky. Kromě sodíku, chloru a draslíku ze solí tady najdeme ve vodě i vápník, hořčík, železo, mangan, měď, stroncium, hliník, jód, lithium, barium, fluor, bór, berylium, stříbro či zinek.
Zkusme si popsat jednotlivé prameny. Přestože je jejich složení dost podobné, dají se najít rozdíly v jejich účincích i energii.
Vincentka
Nejslavnější minerálku Luhačovic asi netřeba představovat hlavně proto, že se stáčí do lahví a můžeme si jí koupit. Vincentka má dnes tři zdroje, na kolonádě pijeme trochu jinou vodu, než je ta z vrtů, která se stáčí do lahví. Tento „hlavní" pramen byl pojmenován po majiteli a zakladateli lázní Vincentu Serényovi. Uprostřed hlavní kolonády dnes najdeme moderní vývěr a pítka, kde nabízejí teplou i studenou variantu Vincentky. Celková mineralizace je velmi vysoká (9,9g/L), takže je třeba při pití zachovávat střídmost abychom nezatěžovali ledviny přílišným přebytkem minerálů a soli. Ostatně velmi slaná chuť stejně nedovolí pít vody přespříliš. S nadsázkou řečeno, kdo nemusí, nepije. Vincentka se používá zejména při nemocech cest dýchacích a hlasivek, při poruchách výměny látkové, vředech, nemocech dvanáctníku, při chronické pankreatitidě a diabetu. Pomáhá zvláště na onemocnění dýchacího a trávicího ústrojí, na poruchy látkové výměny nebo krevního oběhu a pohybového aparátu.
Amandka
Vedle dnešního zřídla Vincentky se na kolonádě můžeme podívat na původní místo vývěru na svahu Velké Kamenné a ještě kousek dál i na prameniště Amandky. Tento pramen, původně zvaný Bublavý, byl prvním upraveným pramenem v lázních a od roku 1792 je pojmenovaný jako Amandka. Dnes ho neochutnáme, jeho voda byla stržena pozdějšími vrty, ale v jeho místě je dnes pítko Vincentky.
Aloiska
Asi nejstarší pramen v Luhačovicích. Musíme za ním poměrně vysoko do svahů Velké Kamenné. Dnes je stejně jako ostatní prameny převrtaný, ale jeho hodnota spočívá v původní dobrovolné nabídce Matky Země pro nás živočichy. Patří tak k velkorysým darům, který jsme dostali a neuzmuli, právě jeho vody byly jistě využívány odpradávna. Poměrně odlehlý pramen je v parku, energie v místě je přírodní a harmonická a je tu klid, který u dolních lázeňských pramenů na kolonádě budete jen těžko hledat. Souhra energie okolní krajiny a pramene je skvělá a jen ukazuje, jak málo toho víme o souhře léčivých míst s léčivou silou vody. Chemie prvků a minerálů ve vodných roztocích se tady skládá jako puzzle s energií místa do klíče k vlastnímu zdraví. Považuji tento pramen za nejlaskavější a tedy i nejlepší v celých Luhačovicích.
Pramen MUDr. Františka Šťastného
Vrátíme-li se zpět ke kolonádě, narazíme na tento pramen, svého času zvaný Gejzír. V místě původní studny s pramenem Janovka byl proveden vrt, který v hloubce 39 metrů narazil na silně natlakovanou a proplyněnou vodu, která stříkala až do výše dvaceti metrů. Gejzír se stal lákadlem a atrakcí, ale protože vrt strhnul vodu z ostatních pramenů, byl nakonec gejzír „umravněn" a zregulován do dnešní podoby. Voda je velmi silně mineralizovaná, hypertonická, hydrogenuhličitano-chlorido-sodného typu se zvýšeným obsahem jodu, lithia, stroncia, barya, bromidů, fluoridů a kyseliny borité. Vydatnost pramene je po regulaci 5 litrů za minutu a je využíván k pitným kúrám pro ozdravění organismu dle doporučení lékaře. Cítíte ten rozdíl oproti laskavé a mírné Aloisce? Duha ve vodní tříšti s „polovinou" Mendělejovy tabulky se klene nad lidskou vůlí, plánem a chtivostí. Svázání stříkající vody z vrtu (mimochodem, tlaková voda si několikrát prorazila boční cestu kolem uzávěru a musela být znovu spoutána) bylo jen nutnou nápravou předchozí chyby. Voda pramene je skvělá, břitká a ostrá jako obsidián, je to voda z aorty srdce luhačovických zvodní a pramenů. Ale upřímně - navrtali byste své srdce?
Pramen svatého Josefa
Přesuneme se na pravou stranu potoka Šťávnice a vezmeme to odspodu proti proudu. Nejníže položený pramen v Luhačovicích najdeme u novodobého kostela sv. Rodiny. Tento pramen byl původně zamýšlený jen jako průzkumný vrt. Nakonec bylo vrtání pro komplikace přerušeno a vrt byl v roce 2000 upraven jako pitný pramen. Nabízí vodu s nižší mineralizací a se sníženým obsahem soli, je vhodný k pitné kůře při onemocnění trávicího ústrojí a dýchacích cest. Jedná se o přírodní vodu s vysokým obsahem kyseliny borité. Snížená koncentrace soli napovídá, že se už nacházíme na okraji luhačovické solné akvifery, a nasvědčují tomu i energie místa. Údolí kolem kolonády je sevřené svahy Velké a Malé Kamenné, ale tady se už otevírá a místo tomu odpovídá svou kosmopolitostí a svobodou. Přestože je přijato pod „křídla" církve a svatého Josefa, rozhodně není ultimativní, segregační nebo přísné.
Ottovka
Další pramen pravého břehu bychom určitě neměli vynechat. Je snad druhým nejlepším pramenem Luhačovic. Přestože dnes je pramen stažen do pítka v kruhovém pavilonu, původně volně vytékal ze strže „V Zelnici. V roce 1905 byl obezděn a vyveden ve sklípku. Jméno nese podle hraběte Otty Serényho. Množstvím soli i minerálů patří voda z tohoto pramene k těm poživatelnějším a slouží tedy k pitným kůrám. Místo v ústí boční rokle, kde dnes najdeme umělou jeskyňku s pramenem, je i harmonickým místem, které vodě dodává přirozenost a autentičnost přírodního daru. Opět jde tedy o vodu, která svou chemickou výbavou souzní s energií místa pramene.
Viola a Marie
Pro potřeby lázeňského domu Praha byl vysoko na svahu Malé Kamenné navrtán nejdřív pramen Marie v roce 2008, a později i pramen Viola (2010). Viola je tak nemladším luhačovickým pramenem. Mineralizace Marie byla příliš nízká, a proto byla navrtána i Viola, která má naopak mineralizaci velmi vysokou. Celkový obsah minerálních látek v této vodě je skoro 11 gramů v litru, což znamená, že pití této vody je třeba konzultovat s lékařem a nedoporučuje se pacientům se slabými ledvinami. Nad oběma vrty byly postaveny totožné kapličky s pítky. Voda je odváděna asi kilometr dlouhým potrubím do lázní Praha.
Sirčena
A ještě na jeden pramen nesmíme zapomenout. Asi čtyři kilometry severně od Luhačovic najdeme malou osadu Podhradí. A na jejím konci vyvěrá vydatný pramen sirné vody. Pramenu se říká Sirčena a na rozdíl od luhačovických slaných kyselek je plný sirovodíku. Prozrazuje se charakteristickým pachem zkažených vajec a bílými povlaky v korytě. Po všech těch slanicích může být pití tohoto pramene vítanou změnou chutí a připomínkou toho, jak přepestrá je nabídka matky Země i v oblasti léčivých pramenů. Jiří Škaloud, 2025
|
|
|
