|
Skalky skřítků a Svatobor
● Doupovské hory ●
Doupovské hory jsou sopečné pohoří s převážnou částí na pravém břehu řeky Ohře s rozlohou 607 km2. Pohoří má podobu ploché hornatiny s kruhovitým půdorysem. Doupovské hory jsou zbytkem stratovulkánu, podle novějších poznání se jednalo o štítovou sopku. Jsou tvořeny třetihorními sopečnými materiály jako je láva, tefrity a tufy. Nejstarší část pohoří vznikla v době skoro před 38 miliony lety (svrchní eocén), nejmladší horniny pak pochází z doby před 22 miliony lety (spodní miocén). Oblast je známa i množstvím fosilií třetihorní flory i fauny. Historicky velmi významná je pak zkamenělina tzv. Hlodavce z Valče, která byla nalezena někdy okolo roku 1690. Nejvyšší vrcholy o výškách od 700-934 m obklopují erozní sníženinu ležící v úrovni okolo 550 m. Nejvyššími body pak jsou Hradiště (934 m. n. m.) a Pustý zámek (933 m. n. m.). Více než polovinu území zabírá vojenský újezd Hradiště. Oblast byla pojmenována podle zaniklého města Doupov.
Skalky skřítků (420-545 m. n. m.) jsou unikátní geologická lokalita, národní přírodní památka, v západní části hor o rozloze asi 9,7 ha. Úžasné pseudokrasové dutiny ve vulkanických hrubozrnných sedimentárních horninách (tzv. brekcii) jsou oválného tvaru s průměrem až 1,5 m a délce až ke čtyřem metrům. O těchto jeskyních dutinách a jejich vzniku existují tři teorie. První z nich hovoří o skalním útvaru laharových (sopečný bahnotok) uloženin s dutinami, které vznikly vyvětráním kmenů, větví a rostlin následnou korozí. Mocnost laharových uloženin je zde odhadována na 100 až 130 m. Druhá teorie pochází z roku 1912 a hovoří o tom, že dutiny vznikly díky plynným erupcím v proudu lávy a dotvořeny pak byly vodní erozí. Novější literatura hovoří o možnosti rozšíření dutin korozivní činností. Ač se jedná o unikátní skalní útvar, místo je dnes energeticky nestabilní a již opuštěné. Váže se k němu legenda o skřítcích, která dala lokalitě i své jméno:
"Strmé skále nad Dubinou s množstvím tajuplných jeskyněk se od pradávna říká Skalka skřítků. Dnes již opuštěné chodby a obydlí jsou památkou na jejich dávné obyvatele. Mírumilovní skřítci zde na území Doupovských hor střežili poklad. S lidmi z okolních vesnic žili v dobrém. Jako neviditelní pomocníci jim pomáhali s jejich každodenní tvrdou prací. Za to požadovali jen trochu jídla. Postupem času však začali být sedláci lakomí a nenasytní a skřítkům nepřáli. Chléb pro ně určený raději snědli sami. A ještě k tomu odvěký klid zdejších lesů byl narušen vyzváněním zvonu z kostela na Svatoboru. Národ skřítků se tedy rozhodl, že z tohoto kraje radši odejde. A tak jednoho dne zašel král skřítků do Dubiny k převozníkovi a požádal ho, zda by nepřevezl jeho početný národ přes řeku Ohři. Ten souhlasil a celý den vozil neviditelné přírodní bytosti země z jednoho břehu na druhý. Když převozník za soumraku převezl poslední skřítky, byl králem odměněn zlatem. Král se ho také zeptal, zda chce být poslední, kdo spatří jeho národ. Převozník byl zvědav, kolik jich vlastně opravdu převezl. Král tedy zvolal: „Klobouky dolů!". V tu chvíli převozník úžasem oněměl. Na louce spatřil několik tisíc skřítků. Poté se s ním král i skřítkové rozloučili, zamávali mu a vydali se se svým těžkým nákladem směrem ke Krušným horám."
Svatobor (510 m. n. m.) - Doupovské Hradiště. Název téměř zaniklé vesnice je slovanského původu a odkazuje ve významu na svatý les - posvátný háj - borový les. První písemná zmínka o této staré osadě pochází z roku 1239 z dob vlády krále Václava I., kdy byl tzv. šemnický újezd darován oseckému klášteru. Roku 1279 pak vesnici ze soudních pravomocí (jurisdikce) loketského hradu osvobodil král Přemysl Otakar II. Ta byla pak rovněž předána cisterciáckému klášteru v Oseku. Řád zde časem nechal postavit, na místě původního gotického kostelíku, v roce 1352, jako dominantu kraje nový gotický kostel. A zazvonil zvonec a pohádkám byl konec. V období od r. 1953 do r. 2015 spadala vesnice do vojenského újezdu Hradiště. Ještě v roce 1930 zde žilo 346 obyvatel, dnes něco okolo 20. Kostel Nanebevzetí Panny Marie je v současné době veřejnosti nepřístupnou zříceninou farního a poutního kostela, který v letech 1731-1736 na popud Františka Josefa Černína, tehdejšího vlastníka Kysiblu (Kyselky, viz. web Mattoniho vodopád) byl postaven v barokním duchu na místě toho gotického, který byl již od roku 1721 ve špatném stavu. Ten barokní pak o zvony připravila I. světová válka a o krásu převod do správy socialistické armády. Tak mnoho štěstí, trpělivosti, prostředků a ochranných sil současným majitelům při jeho rekonstrukci. V krajině plné odsunů, kdy jedni odsunuli druhé, aby sami byli odsunuti. Prostě jen, žij a nech žít, nebo budeš bit. Lučinsko-svatoborské vodopády (410 m. n. m.) pak při návštěvě těchto míst můžou být závěrečným osvěžujícím cílem. Jedná se o unikátní dvojvodopád na soutoku Lučinského a Svatoborského potoka. Takový malý, ale šikovný. Terénní stupně o výšce 2 m a 3,5 m, které tvoří vodopády na obou potocích se nacházejí přesně v místě jejich soutoku. S průměrným průtokem okolo 35 l/s. O tomto úžasném místě se dlouho díky vojenskému prostoru nevědělo. Spojené vody pak dále pokračují skalní soutěskou o délce okolo 20 m. Sice se místo nachází u hned silnice, ale jakoby v jiném světě. Pozorný pak může slyšet něco málo o nutné proměnlivosti, přizpůsobivosti a moudrých rozhodnutích.
Klidné májové dny. Petr a Vlaďka
|
