Srí Lanka - 2.část
O meditačním pobytu v buddhistickém klášteře (20. 11. - 20. 12. 2022)
Meditační instrukce od mnicha (viz předchozí článek) přinesla uvědomění, že jsem do té doby spíše něco mentálně „dělala", než jen v klidu seděla a nechala myšlenky bez hodnocení přicházet a odcházet. Jako kdybych byla obloha a myšlenky a další jevy byly jen počasí. Také jsem dříve mohla meditovat jenom opřená o zeď, jinak jsem padala dozadu. Zde mi mnich objasnil, že to nejsou slabé zádové svaly, ale že mám něco, co zde nazývají tělesná formace.
Tělesné formace jsou vlastně traumata a stresy uložené v těle, které mají původ v minulosti, a pocházejí tedy z toho života, nebo minulých zrození. A tyto uložené (in)formace je potřeba z těla postupně nechat uvolnit ven. Tak, že se nechají proběhnout fyzické projevy, do kterých se tělo nebo mysl v průběhu meditace samo dostane, a bez posuzování se nechají odehrát. Tím se „vyčerpají", a už se neobjeví. Ovšem dokud se snažím držet tělo vzpřímené „na sílu", nebo si nedovolím následovat ten pohyb, nemohou se vyčerpat a meditace se nemá šanci rozvinout do větší hloubky a klidu. Mnich říkal, že když se objevily v jeho praxi, nebojoval s tím, a po pár meditacích to přešlo samo.Takže když „to" padá dozadu, ať „to" párkrát nechám spadnout, sednu zpět do meditace a znovu spadnu. Takže se šlo „nafasovat" pět polštářů u místního opata, který se smál, že jsme v Evropě nároční na měkké spaní. A skutečně, po pár meditacích, ve kterých jsem si dovolila spadnout pozadu na polštáře, tlak už nepřišel. Poprvé v životě jsem se nemusela zády o nic opírat a mohla sedět vzpřímeně.
Zejména na začátku meditace přicházely také různé samovolné pohyby a kroucení končetin a těla, doprovázené pocitem uvolňování napětí zadrženého ve svalech a kloubech. Zpočátku bylo těžké nechat tělo nekontrolovaně se hýbat, ale instrukce byla nebát se, nechat to hýbat. A jen pozorovat, jak pohyb přichází, ustává, a tělo se uvolňuje.
Spolu s uvolňováním těla občas přišly záblesky informací, jakou smrtí tělo kdysi umřelo. Do té doby jsem fenomén minulých životů zdařile ignorovala, teď nastala přímá konfrontace. Naštěstí byl hned možný dhamma rozhovor.
Ale zároveň bylo velmi osvobozující důležité zjištění, že neexistuje žádné „já", které by skákalo z jednoho zrození do druhého, že je to spíše jako proud vědomí, který oživuje tělo, a s sebou nese různé balíčky informací o minulých zrozeních a karmách. Takže se mohlo pustit lpění na představě, že moje „já" chudinka umřelo v nějakém příběhu. A formace postupně ustávaly. Najednou bylo tělo bez napětí a šlo sedět v meditaci delší dobu.
Minimální doba meditace, aby se mysl začala přelaďovat do trvalejšího klidu, je prý asi 25 minut. Ovšem bylo potřeba být trpělivý a každou chvíli nekontrolovat, kolik ještě zbývá času, a nevstávat dřív, než zazvoní budík. S každou další meditací se přidávala minuta navíc. Když se mi opakovaně nedařila delší meditace, mnich poradil, že kdykoliv mě něco vyruší, tak zkusit z toho meditačního naladění mysli nevypadnout. Nejlépe ani neotvírat oči, usadit se znovu, a projít celou meditační instrukci od začátku.
Metoda na rozpoznání původu pocitů či emocí, které brání v meditaci. Například brnění v noze po delším sezení. Napoprvé bhante Siddho navigoval - jako první se podívat vnitřním zrakem do místa na těle, které bolí. A podívat se do něj, kouká se hlouběji a hlouběji. Na konci se zjistí, že tam uvnitř vlastně nic není. Brnění nohy byl jen rušivý konstrukt nudící se mysli.
Když nešlo lokalizovat jedno místo v těle, pomohlo představit si v duchu vnitřním zrakem pocit či emoci jako 3D objekt před sebou. Opět to napoprvé byla doprovázená instrukce od bhanteho:
"Kdyby sis ten pocit, emoci, nebo bolest mohla v duchu představit jako 3D objekt před sebou, jak by vypadal? Jak by byl velký, jakou by měl barvu, je tam spíše teplo nebo chlad? "
Například bolest v noze při meditaci se zobrazila jako ježatá šedivá koule.
A další instrukce zněla: "Jako kdybys měla malý mikroskop a chtěla ses podívat dovnitř, z čeho je ta ježatá koule utvořená? Jako zoomem přesunout pozornost dovnitř objektu. Co je vidět, jak to vypadá?"
Pocitově ta koule byla prázdná a měla hladké bílé stěny.
"Tak zase použij mikroskop a podívej se dál dovnitř, z čeho je tvořená ta stěna? "
Toto mikroskopování se mělo opakovat tak dlouho, dokud byl přítomný nějaký vnímatelný objekt. Ovšem při pokusu se podívat do těch malých bílých cihliček, z kterých byla stěna tvořená, se najednou celý ten obrazec před očima rozpustil. Zároveň došlo k velké úlevě v bolavém místě a bolest zmizela.
Občas mohlo takové prokouknutí do hloubky vyvolat různé pocity v těle, smutek nebo jiné emoce. Úkolem bylo je jen pozorovat. Jejich účinkem bylo odvést pozornost nebo rovnou odradit strachem od dalšího prokoukávání hlouběji a zabránit vyřešení potíží.
Pokaždé se zjistilo, že uvnitř nic pevného není, vše je na nějaké úrovni pouze mentální konstrukt mysli. Celý příběh o trpícím „Já" na to pověšený se tak mohl pustit. Úleva.
V polovině pobytu přišla laskavá nabídka od mnicha, zda chceme obřad přijetí útočiště u Buddhy, dhammy a sangy. Moc ráda jsem přijala. Sraz byl v sedm hodin večer v chrámu, bhante už tam byl, a zapaloval olejové lampičky. Měla jsem pocit, jako by při obřadu bylo kromě nás dvou přítomno také mnoho dalších bytostí. Dokonce jsem jednu chvíli měla pocit, že za mnichovým ramenem na mě kouká snad celá Maha sanga, tedy společenství všech mnichů a mnišek, kteří kdy následovali tuto tradici. Při obřadu přišel pocit domova, přijetí, bezpečí, a sounáležitosti, jako povzbuzení, že jsem na správné cestě. A hluboký vnitřní klid.
Praxe pak šla rychleji. Meditace se dále prohlubovala, a bhante říkal, že ten pociťovaný vnitřní klid tam je uvnitř vlastně přítomný pořád. Hledáme něco, co jsme nikdy neztratili. Jen přes zapojení do povinností a vnějšího světa ho není na první pohled vidět. A že teprve, když skončí válka, tak je možné vnímat mír.
Krátce před odjezdem jsme zažili vedenou mettá meditaci - meditaci milující laskavosti, které se zúčastnili všichni praktikující. Mnich nám vysvětlil, že to rozhodně neznamená posílání radostných pocitů někomu jinému, ani napravování Samsáry, která je v pořádku a není rozbitá. Jde spíše o proces postupného přelaďování vlastní mysli na kvalitu milující laskavosti. Mettá se nedá „udělat", ale je možné se na tuto kvalitu naladit a vnímat ve světě kolem, kde je přirozené přítomno, i v každé bytosti.
Mettá meditace tedy není chtění změnit něčí karmu, ale jen laskavé přání si, aby se ostatním bytostem dobře vedlo. Všem bytostem bez rozdílu, hmotným i nehmotným, všem dobrým bytostem - a stejně tak - i těm nedobrým. Přání bylo stále stejné, jen mysl se postupně rozšiřovala. Nejprve se soustředilo na všechny bytosti v chrámu. Tedy na mnichy, psy, ale pak i na gekony, pavouky i komáry:
„Kéž jsou všechny bytosti v tomto chrámu zdravé, kéž jsou šťastné, kéž jsou v klidu a míru, kéž jsou v bezpečí, kéž jsou bez veškerého utrpení a kéž dojdou Nibbány. A stejně tak i já." Posléze také na všechny bytosti v celém areálu kláštera, pak na všechny bytosti v okolním městě, všechny bytosti na celé Srí Lance, pak na celé planetě a v celém nekonečném vesmíru. Končilo se přáním:
„Kéž jsou všechny bytosti v celém nekonečném vesmíru zdravé, kéž jsou šťastné, kéž jsou v klidu a míru, kéž jsou v bezpečí, kéž jsou bez veškerého utrpení a kéž dojdou Nibbány. A stejně tak i já."
Dva dny před odjezdem jsme s Jirkou absolvovali výlet na lodi za delfíny a velrybami. Pohled na delfíny brázdící napříč oceán přinášel čirou radost a dojetí. Velryby jsme neviděli, ale japonské praktikující, které jely později, nám je ukázaly na videu. Další den zorganizoval Ct. Viníta návštěvu chrámů podél pobřeží a safari park se lvy, tygry a zejména slony. Poslední den jsme se rozloučili s bhante Siddhem. Ráno nám opat Viníta na rozloučenou uvázal na zápěstí šňůrku, a recitoval přitom ochranné modlitby. Bylo 20. prosince, a na letišti nás vítal Betlém, hned vedle obřího Buddhy.
Návrat byl jako do jiného světa. Pak mi došlo, že svět se nezměnil, jen „já" je jiné. Opravdu transformační Cesta tam a zase zpátky. Jsem velmi vděčná, že jsem mohla jet. Přivezla jsem si hluboký vnitřní klid, spokojenost a radost. Jirkovi cesta asi také pomohla, neboť ihned po návratu, po asi deseti letech marného hledání, získal konečně novou práci.
Od bhante Siddha přišlo též laskavé pozvání, které prý nedostává každý. Je možné přijet znovu, a tentokrát jít do róby, a alespoň na krátkou dobu se stát mniškou ve druhém klášteře ve vnitrozemí.
Ale o tom zase někdy příště.
Krásné letní dny,
Terka - Nimmala
