|
Avebury
Mýty a fakta
Ještě před pár lety bylo u vesničky Avebury, v anglickém hrabství Wiltshire, malé prašné parkoviště pro pár aut. Největší kamenný kruh na světě tehdy přijížděli navštívit jen ti, kteří věděli, co hledají a proč. V současné době je u příjezdu k vesnici velké parkoviště pro téměř 300 aut a o víkendech bývá zaplněno. Teď sem jezdí větší množství návštěvníků, kteří se zajímají o kruh ne jako o silné energetické místo, ale jako o historickou památku. Jak se takoví turisté poznají? Třeba tak, že se ptají: "Hrajete nějakou hru? Proč stojíte u těch kamenů?" Tak doufejme, že i pouhá procházka zde je poznamená trochou té pozitivní energie. Objekt megalitických kruhů kamenů je na seznamu světového dědictví UNESCO už od roku 1986, ale tato skutečnost počet návštěvníků nenavýšila, daleko větší je asi dnešní síla sociálních sítí. Přesto i teď návštěva probíhá daleko klidněji, než u slavnějšího Stonehenge. Památka zatím není oplocena a návštěvníci se navíc mohou kamenů i dotýkat. Areál je tak velký, že se lidé v jeho prostoru dostatečně rozprostřou. V celém komplexu původně stálo asi 180 monolitů, 98 pak tvořilo vnější velký kruh. Velká část se však během věků ztratila ve zdech okolních domů. V současné době stojí v hlavním kruhu 27 vztyčených kamenů. Ve 20. století zachránil některé z nich archeolog Alexander Keiller. Vykoupil okolní pozemky, takže mohly být zahájeny vykopávky a část vyvrácených kamenů byla opět vztyčena. Celý areál tvoří nejen kameny, ale i mohutný val a příkop. Svým průměrem 427 metrů pokrývá plochu 11,5 hektarů. Komplex je starý zhruba 5000 let. Vznikal postupně, budován několika generacemi, což potvrzuje jeho velký význam pro komunitu. Lidé ho využívali pravděpodobně až do roku 1800 před naším letopočtem. Poté bylo Avebury opuštěno a teprve až v raném středověku přišli noví obyvatelé, kteří už ale neporozuměli významu tohoto místa. A tak zde ve 12. století vznikl kostel a kolem něj se začala rozvíjet vesnice. Zástavba částečně pronikla až do kruhu, takže se v něm můžete pohodlně ubytovat, projet autem i zajít do restaurace. Zní to dost děsivě, ale přesto dojem z tohoto uspořádání není příliš rušivý. Staré a nové se prolnulo do celkem harmonického celku. Jsou tady i jiné entity, které si získaly pozornost a slávu. Jsou to stromy rostoucí na valech, z nichž nejslavnější jsou červené buky „Prayer Trees", stromy přání, s propletenými kořeny. Jsou spojovány s legendami keltské, tolkienovské i moderní magické tradice. Keltská pověst praví, že kořeny jsou protkány pamětí samotné Země a fungují jako strážci brány mezi naším světem a světem duchů přírody. Pokud člověk přiváže na větev stromu barevnou stužku (zvanou cloutie), vítr, který listím neustále šumí, odnese jeho prosbu přímo k duchům země. Jak se stužka postupně rozpadá, přání se začíná plnit. Nejslavnější novodobá pověst vypráví, že právě tyto stromy navštívil spisovatel J.R.R. Tolkien. Když spatřil jejich spletené kořeny, které vypadají jako obří pařáty, hluboce ho to zasáhlo. Říká se, že když seděl mezi nimi a poslouchal, jak stromy ve větru skřípou, zrodila se v jeho fantazii myšlenka na Enty - moudré, chodící a mluvící stromové bytosti z Pána prstenů. V Avebury tyto stromy dodnes uctívají jako živoucí předlohu Středozemě. Pověst o „Mluvícím stromu" Samovi, třetí z příběhů, vypráví o tom, že jeden ze stromů je vnímavý k lidskému hlasu. Do jeho kůry někdo před mnoha lety vyryl jméno „Sam". Pověst říká, že pokud ke stromu přistoupíte s čistým srdcem, obejmete ho a pošeptáte své tajemství přímo do rýhy v kůře, strom vám ve snu pomůže najít správnou životní cestu. Se zvyšujícím počtem návštěvníků však začaly být kontakty pro stromy obtížné a dusily je. Stužky byly odstraněny a komunikace se stromy se posunula na ohleduplnější úroveň. Jako dar se doporučuje polévat kořeny trochou vody. Těžko říct, zda se touhy lidí plní tak rychle, jak se voda vypařuje.  O skutečném účelu Avebury se zatím jen spekuluje i mezi archeology. Předpokládá se, že šlo o místo, které mohlo sloužit k astronomickému pozorování, ale velmi pravděpodobné je i to, že se jednalo o místo sloužící ke shromažďování a obřadům. Od kruhu vede „West Kennet Avenue", velkolepá neolitická kamenná alej, která spojuje kruh se starověkou svatyni na „Overton Hill", kudy procházejí „ley line", energetické linie. Tato stezka, postavená kolem roku 2500 př. n. l., původně obsahovala zhruba 100 párů stojících kamenů podél 2,4 kilometrů dlouhé cesty. l dnes je možné volně projít celou travnatou stezku, i když z původních kamenů stojí jen zlomek. Na tuto cestu se již pouští jen málokterý návštěvník. Není na pohled tak působivá, ovšem putování po ní je silný zážitek. Je tu silně cítit energie všech, kteří tudy kdysi procházeli a zcela samozřejmě uvádí putujícího do pomalého soustředěného tempa s meditačním vyladěním mysli.
Avebury ring a jeho okolí je dodnes silným energetickým centrem a cílem novopohanských rituálů, a to zejména během slunovratů a rovnodenností. Je to jedno z míst, kde se střetávají dvě silné energetické linie, Mary linie s linií sv. Michala. Obě jsou dlouhé zhruba 560 kilometrů a vedou od západního cípu Cornwallu až k východním pobřeží Norfolku. Kopírují astronomickou linii vycházejícího slunce během keltského svátku Beltine. Zatímco Michalova linie představuje přímou, sluneční a „mužskou" energii a je spojena s ohněm a kopci, linie Mary je vlnitá a zosobňuje „ženskou" energii Země a je vázána na nížiny, vodu a prameny. Avebury leží přesně v polovině jejich trasy. Keltové sice nepoužívali termín „ley lines", ale s těmito energetickými proudy země prokazatelně pracovali. V jejich pojetí šlo o takzvané „dračí dráhy" (Dragon Lines). Vnímali Zemi jako živý organismus a proudící energii v krajině přirovnávali k žilám, kterými proudí životodárná síla. (pokračování)
Iva
|
|
|
