STROMY

Strom je živý organizmus, jako každá rostlina a živočich. Vše co roste a rozmnožuje se, je živé. Dalším důležitým rozpoznávacím rysem života je pohyb. I stromy se hýbou, i když to není na první pohled moc vidět. Ještě tak nějaké to mávání větvemi, otáčení listů a květů, naklánění, ohýbání a pomalý růst nahoru a do stran. Ale hlavní pohyb je jinde - uvnitř proudí stovky litrů životodárných roztoků, probíhá čilá látková výměna bleskurychlé fotosyntézy, trvale vznikají buňky specializovaných tkání. Nicméně navenek nejsou stromy zastánci zbrklého pohybu. K běhu a skákání je většinou nepřimějete: Stromy zkrátka neutíkají. Před ničím. Ale to neznamená, že by stromy byly hrdinové, kteří se ničeho nebojí.Zvláště mladé stromy jsou strachy celé zelené, ale přesto neutečou. Stojí jako pařezy na místě, třesou se jako osiky, ale přesto vydrží.  Bojí se - a brání se jinak než útěkem. Brání se houževnatostí a odmítavostí. Stromy strachy ztvrdnou. Mladé stromy se rodí měkké a skoro průhledné, bezbranně mžourají na krutý svět plný hlodavých zubů a kusadel, svědících parohů, ohně, sucha a zimy, šlapajících bot a ostrých předmětů. Bojí se všeho, a tak rostou a tvrdnou. Nemilosrdný životní boj je třídí a okorává. Ten strom, který přežije další rok, okorá a zpevní o další vrstvu - další hradbu, kterou zdolá stále méně škůdců. Nebýt nebezpečí a životních zkoušek, byly by stromy měkké, poddajné a průhledné i ve stáří.

Staré stromy jsou tedy tvrdé, a to platí i o jejich duších. Možná si teď říkáte, že stromy nemají duši. A proč by jí neměly mít? Máte pro své přesvědčení nějaký důkaz? Jsou přeci živé, vnímají svět kolem sebe a přizpůsobují se měnícím se okolnostem. A to je známka ne-li duše, tak alespoň inteligence. Myslíte, že o vás stromy nevědí, jdete-li lesem? Chyba dřevěné lávky - vědí o všem, co se kolem nich šustne, vždyť na svém místě znají každý kámen. Šlapete jim po kořenech a rozechvíváte vzduch kolem jejich listí. Stromy rozliší nebezpečnost kolemjdoucích zvířat, tedy i vaší. Předem se vás bojí, tvrdnou a uzavírají se, protože takový je jejich způsob. Chcete-li, aby se vás přestali bát, je třeba vzbudit jejich důvěru. Přesvědčit je, že nejste ani housenka, ani tesařík, ani dřevorubec. A to jde obtížně, protože stromy vás sice vnímají, ale rozdíl mezi vámi a housenkou jim nepřipadá nikterak významný. Myslí stejně tak, jako rostou - trochu pomalu. Trvá to dlouho, než strom zjistí, že nemáte kusadla vhodná k jeho ožižlávání, a že nenesete nic tvrdého, kovového a ostrého.  Chcete-li vzbudit důvěru stromů a třeba si s nimi popovídat, určitě nechte doma pily, nože i sirky. Ani ostrá jídla se nedoporučují. Nejlépe je nechat před lesem všechno umělé, nepřirozené a škodlivé. Zapomeňte na voňavky a repelenty. Tělo chraňte před komáry pouze přírodními způsoby, třeba se vyválejte v blátě, nebo se zatvrďte jako stromy. Zcela nevhodné je mávat stromu před nosem novinami a papírem vůbec. Vezměte si pořádnou dávku trpělivosti a připravte se na dlouhé vysedávání pod natvrdlým stromem.

Pro začátek je nejlepší si vybrat lidmi ochočený a starý strom. Třeba takový dvousetletý dub, zasazený na hrázi třeboňského rybníka je ideálním partnerem pro netrpělivé začátečníky. Jeho inteligence dosahuje úrovně dítěte, jeho moudrost ovšem odpovídá dvousetletému tvoru. A hlavně je zvyklý na lidi. Coby stromátko byl jimi vysazen, odjakživa se s nimi potkával, a za ty roky už rozlišuje i ty nevýznamné maličkosti, kterými se lidé vyvyšují nad housenkami. Takový strom nás už po půlhodině posedávání zařadí do kategorie „převážně neškodný", povolí v ostražitosti, rysy mu změknou a občas vám i něco poví. Ale chce to trochu diplomacie a taktu. Tak například je jistě nevhodné sedat si na klády poražených stromů a na pařezy, a očekávat kdovíjakou vstřícnost. Kdyby vám někdo seděl na mrtvole celoživotního druha, taky byste se s ním nebavili. Ani lavičky a dřevěné přístřešky nejsou zrovna vhodným místem a prostřít si pod sebe noviny je vrcholem nevkusu. Na starý strom se hlavně nesmí spěchat, diskuze musí být rozvláčná a postupná. Pokud na něj hned z kraje vypálíte otázku o smyslu bytí vašeho života, většinou se vás znechuceně zeptá na něco k jídlu, otázky na vaší budoucnost obrací k předpovědi počasí a globálnímu oteplování. Ostatně počasí - to stromy dost zajímá, to je dobrý začátek rozhovoru. Taky geologie, zemědělství, insekticidy a fungicidy - tam taky můžeme najít společná témata. Zásadně se doporučuje vyhýbat se problematice dřevozpracujícího průmyslu, truhlářství, papírenství, a všem horkým a ožehavým tématům. A nečekejte ani žádné teoretické diskuze - stromy jsou samouci, samorosti a důslední praktici, zajímají se pouze o aplikace v daných podmínkách.

Až po dlouhé, předlouhé době, když už vám nohy zdřevění od nepohodlného sedění, když máte otlačený zadek přilepený smůlou k tomu nejhrbolatějšímu kořeni, na zádech vám mravenci zřídili dálnici, pusa vám tuhne nekončícím proudem lichotek o zdařilém listoví, povedených sucích, nádherném rýhování kůry, neuvěřitelně obrovitánských žaludech, a třeba i po nějakém tom pohnojení vlastními tekutinami (vítáno), až potom nastává čas k otázkám zásadnějším.A co to? Tam najednou jsou náhle stromy ti moudřejší. O významu a smyslu existence a přiměřeném místu na slunci. O souladu, pomoci i soupeření s ostatními. O nemocech, soužení a soužití s nimi. O vitalitě a trvalém doufání, o optimismu a plném nasazení. O sebeobraně, sebevědomí, sobectví, o dohodách, kompromisech a symbióze. O nápravách hříchů a zdánlivě nenapravitelných škod, o nezlomnosti, o relativitě užitečnosti a škodlivosti. O potomcích a předcích, i o velkých tématech života a smrti. V tom nás - mladé, rychlé a zbrklé živočichy - mohou staré a moudré stromy naučit mnohému.