|
Kněží hora a okolí
Kněžích hor je u nás jako máku. Dnes navštívíme tu poblíž Jílového a cestou nemineme ani známou rokli potoka Vlčín.
Zdejší Kněží hora je nevysoký kopec, přesto společně s vedle ležícím vrchem Grybla jsou oba vrcholky důležité i z hlediska krajinné energie. Celá oblast zdejší vrchoviny Hornopožárského lesa je geologicky jednolitá, patří k severnímu výběžku tzv. Středočeského plutonického tělesa. Tedy jde o krajinu plnou krásných žulových kamenů, které jsou zajímavé a hodnotné nejen pro geology. Množství skalních bloků je energeticky aktivní, nabývá zajímavých tvarů a na řadě z kamenů najdeme charakteristické skalní misky, které tak provokují naši fantazii. Česko je zemí, kde se žulové, neboli granitové kameny vyskytují hojně. Je to proto, že na našem území vystupují na povrch četná hlubinná plutonická tělesa magmatických hornin, které kdysi tuhly hluboko pod dnešním povrchem. Izolovány nadložními horninami tuhly velmi pomalu, a proto došlo ke krystalizaci jednotlivých minerálů z původního tekutého magmatu. Objevily se velké krystaly živců, slíd i křemene, které vytvořily charakteristickou strukturu žuly. Postupem času eroze odnesla nadložní vrstvy a hlubinná tělesa se dostala na povrch. Původně celistvý blok horniny se začal rozpadat na jednotlivé kusy. I na nich pracovala eroze, původně ostré zlomy se zaoblily do elegantních oblin a z bloků vznikly volně nakupené balvany, jaké můžeme vidět na Sedlčansku, Blatensku, Třebíčsku, Jesenicku a právě i tady kolem Jílového a Říčan. Ovšem není žula jako žula, Středočeský pluton je sice relativně malý, ale je slavný po celém světě velikou variabilitou složení jednotlivých typů granitu, kterých se tady rozlišuje přes dvacet typů. Typická žula, kterou najdeme všude kolem Kněží hory, se nazývá žula požárská, a je tvořena pravidelnou jemnozrnnou strukturou typu „pepř a sůl". Dodnes se těží v lomech kolem Krhanic a Prosečnice. A právě z Prosečnice se dá podniknout cesta na Kněží horu nejsnáze... Jako přidanou hodnotu můžeme vnímat možnost nahlédnout do činného lomu nad nádražím v Prosečnici, případně průzkum romantických lomových jam v Hornopožárském lese. V těch se už netěží nic, kromě horolezeckých a trampských zážitků.
Cesta necesta nás přivede do neuvěřitelného kaňonu či rokle potoka Vlčín. Voda není vidět, pouze slyšet, protože se prodírá kdesi hluboko pod kamenným mořem žulových bloků. Jde o unikátní geologický jev, vypovídající o dávných dobách, kdy koryto vznikalo zřejmě působením jakéhosi mnohem většího toku. Skutečně připomíná například koryto Vltavy v Čertových proudech pod Lipnem. Rokle je přírodní památkou, proto popis cesty k energeticky aktivnímu kameni nazvaného Bizon vynechám. Jeho síla je docela veliká, přitáhne si citlivé obdivovatele sám.
Od Vlčí rokle se cestami lesa můžeme dostat ke skalisku nazvanému Obětní kameny. Dříve bylo skryté ve vysokém lese, dnes je odhaleno těžbou po kůrovci. Skalisko bylo zřejmě známo už velmi dávno a zpopularizované bylo v roce 1934 dílem Olgy Barvířové, která v meziválečném období archeologicky zpracovávala nejstarší historii Jílového a okolí. Na nejvyšším bodě Obětních kamenů je pěkná miska, ale dnešní energie skály je slabá a spíše přírodního původu, stopy obětí jsem zde nezaznamenal. Kněží hora je od Obětních kamenů už nedaleko.
Vrcholek Kněží hory je velmi plochý a výrazně se v posledních letech změnil. Starý les byl vykácen a vrchol dnes zarůstá novou a nepřehlednou mlazinou. Mnoho skalisek tak dočasně zmizelo. Na jižním svahu můžeme vidět stopy po lomové těžbě a velká řada kamenů byla zřejmě už dávno rozbita a kamenicky zpracována. I na zbývajících kamenech často najdeme stopy kamenických klínů. Zajímavější než vrchol Kněží hory je tak skupina kamenů asi dvě stě metrů na severovýchod. Uskupení je chráněno před sluncem krásnými buky a duby. I v okolí najdeme řadu zajímavých energeticky aktivních kamenů. Jen škoda, že přes některé vedou amatérské a načerno postavené cyklotrialové trasy.
Energetické systémy Země se před námi otevírají jako síť. Vidíme a vnímáme je čím dál silněji. Tak jak rozšiřujeme své vědomí a citlivost, vyvstávají před námi linie propojení, energetické uzly, žíly a tepny proudění energie, životodárné toky i ničící stoky odvádějící vypotřebovanou, použitou a znečistěnou energii. Jako v lidském těle i v Zemi se dějí zásobující, vyrovnávající i očistné procesy pomocí dynamických jevů toků energií. Jen nosičem těchto procesů není krev či lymfa, jako v biologickém organizmu. Tokem energií Země jsou jiné látky - voda ve svém koloběhu, magma v cirkulaci planetární rotace, proudění vzdušných mas, a toky tepla, plasmy a iontů ve vlnění energií. Zkrátka elementární živlové nosiče a síly. Ve svém projevu velmi viditelné, ale ve svém celku těžko zachytitelné, protože se vymykají naším měřítkům vnímání. Senzibilita nám pomáhá tyto síly a energie vnímat komplexně a popsat je tak, aby jejich účinky byly srozumitelné a pochopitelné. Ne vždy jsou tato zjednodušení zcela fyzikálně pravdivá a popisná, ale vždy nám pomáhají se posunout v chápání vpřed. Vždyť to je účelem - ať už jsou to elementární síly, projevy Gaii nebo jiných bytostí hmotných i nehmotných. Vždy jde o to samé - vnímat, pochopit, přijmout a interagovat. Neškodit, pomáhat, prospívat.
Jiří Škaloud
|
