Hradiště Žďár (volně navazuje na předchozí článek o Radyni ) Na našem dnešním putování se teď posuneme po dávné Norimberské zemské stezce více ku Praze, a také se přemístíme v čase o tisíciletí zpět. Vyrazíme-li od Rokycan do kopců východně od města (dnes po červené turistické značce), jako první kopec nás čeká významný vrch Žďár, kde stávalo zajímavé hradiště, které ovšem nabídlo jen velmi skromné archeologické nálezy. Zdá se, že se zde nikdy nebylo významné trvalé osídlení. To svědčí o tom, že se jednalo pravděpodobně o útočištní hradiště a v neposlední řadě i o posvátné místo. Vrchol Žďáru dnes kryje území stejnojmenné přírodní rezervace. Chrání se zde přirozené porosty původních lesů na skalnatých výchozech buližníkových a slepencových skal. Krásné prastaré stromy jsou v podrostu doplněny mnoha zajímavými druhy lišejníků, kapradin a mechů. V kombinaci se skalními výchozy, kamennými moři a několika věžemi zde vznikla velmi romantické krajina. A dávní lidé mystičnost, energetickou povahu, sílu a snad i krásu zdejšího území objevili už dávno. A vytvořili tady hradiště, ohraničené valy z volně navršených kamenů. Valy jsou vlastně dva, první je tvořen násypem země a dnes je velmi špatně rozlišitelný. Zato druhý val je velmi zřetelný a zachovalý. Přestože se hradiště datuje do doby halštatské (750-450 let př.n.l.), vypadají valy z navršených kamenů tak, jako by práce na nich skončily někdy v minulém století. Valy jsou nepřerušené, velmi vysoké, a i dnes dá práci je přelézt v místech mimo průchod. A současně nikde ani náznak jakéhokoliv skládání volně navršených kamenů do zdí. Znovu se tak ukazuje, že valy na takovýchto hradištích nebyly téměř nikde „nasucho skládané", ale od počátku bylo takové, jak je vidíme dnes. Valy nikdy neměly čistě obranný charakter, ale spíš vymezovaly posvátný prostor, kam se dobrovolně vstupovalo jen tím „správným" místem a způsobem. Navíc je hradiště na Ždáru ve srovnání s jinými i velmi malé, spíš by snad mohlo sloužit jako strážní hradiště na zemské stezce. Ale, jak řečeno a esotericky potvrzeno, jde o místo s významem svatyně. Kamenné valy ohraničují zhruba obdélníkový prostor kolem vrcholového skaliska, které z druhé strany končí prudkým srázem a suťovým kamenným mořem na severovýchodním svahu kopce. Ochrana přírodních sakrálních míst je vlastně lidským paradoxem. Přírodní svatyně silného energetického místa se totiž musí chránit právě a jen před tím, komu pomáhají - tedy před lidmi. Jen my lidé máme schopnosti a sílu je zničit, jak už jsme mnohokrát dokázali. Bez vlivu lidí přírodní energetická místa působí stále a nepotřebují ani valy, ani pomníky, ani kostely a ani kostelníky... Jen slepá víra, v horším případě i manipulace s veřejným míněním v takových místech vytváří střediska, kde se hromadí nejen poutníci, ale i bohatství darů a obětin. Vznikají centra se „služebníky božími", kteří na sebe postupně soustřeďují službu a pomoc druhým... Z historie křesťanství známe velmi dobře schizma mezi mocí světskou a duchovní, a není důvod se domnívat, že v starších „pohanských" dobách to bylo o moc jiné. Svatyně duchovnosti a víry v lepším případě nalezneme otevřené, v horším uzamčené, ať už z jakýchkoliv důvodů. Podstatné je to, že duchovnost, nebo chcete-li - energie, je přítomna stále, bez ohledu na lidské úradky a „volnou sobotu". A pokud je chráníme, tak pouze před sebou samými. Na vrcholu skály na Žďáru najdeme i zdejší nejsilnější energetické místo. Jde o silné zemské místo, které si svou energii drží už tisíce let. Trvá jen proto, že nepřišel člověk s bagry a skálu nezničil, i proto, že energetické místo nikdo nezničil chybnou magií. Věřme, že to tak zůstane i nadále a energetické místo přetrvá přes generace i víry. Kmeny, panovnické rody, národy i civilizace přicházejí a odcházejí, ale místo trvá a slouží všem, kdo vědí a vnímají. To je velmi nestanné, nadčasové. Evidentně to je mimo řád lidské spravedlnosti, a tedy my bychom neměli být těmi, kdo rozhodují, co je správné a co ne. I proto tady může každý z nás dostat přesně tolik, na kolik stačí. Bez ohledu na to, co mu někdo říká, nebo píše. Proto už mlčím. Jiří Škaloud
|